Cesta za životem v Austrálii – zkušenosti, rozdíly oproti ČR, studium, práce, víza a podnikání

My jsme odjeli do Austrálie, když nám bylo 24 let. Bylo to po škole. Já jsem vystudoval kuchaře a pak jsem si udělal maturitu. Pavlína vystudovala ekonomickou fakultu v Praze. Přemýšleli jsme nad tím, co po vysoké škole, co dál.

Lidi v Austrálii jsou úplně jinačí, v pohodě.

Takže jsme odjížděli víceméně bez praxe, bez znalosti angličtiny, která byla nulová. Vyrazili jsme s tím, že se naučíme, v to jsme doufali, ale nic jsme neuměli. Když se nás někdo zeptal, tak jsme odpovídali: „ano, ne“, ale nevěděli jsme na co. Odhadovali jsme to a vždycky jsme koukali, co ten člověk odpoví a on na nás „čuměl“ a: „ano, ne..“. A maybe když jsme se naučili, to bylo kvalitní.. (smích)

Jaké byly vaše motivace pro odlet do Austrálie?

Už jsem rok pracoval a mně se ten stereotyp, do kterého bychom zapadli, zdál, že to je trochu moc brzy a nechtěl jsem to. Jakože začneš v nějaké práci, budeš skoro celý rok makat a pak jako každý správný Čech pojedeš na 14 dní k moři, možná v zimě na lyže, a furt takhle dokola, každý rok.

Já začnu v téhle práci, za 40 let v ní umřu a odnesou mě odtamtud na hřbitov. A já si říkal, že tohle pro nás není ono, a tak jsme chtěli dělat něco jiného, to byla naše motivace.

Nikdy nekončící léto a sluníčko ti dodává strašně moc energie.

Tak jsme se rozhodovali mezi Německem a Austrálií, ale protože jsme znali Skippyho, ze kterého jsme znali tu přírodu a všechno kolem, tak to nakonec dopadlo, že jsme odjeli s nulovou angličtinou přes Německo do Austrálie.

To jste byli dobří střelci

Sedm let jsme se učili Německy, ale teď bychom nedali dohromady jedinou větu.

Honilo se vám při odjezdu hlavou, že tam třeba zůstanete takhle dlouho?

Odjížděl jsem s tím, že v Austrálii chci zůstat. Já jsem to měl v hlavě jasné.

Pavlína: Nikdy jsme se o tom tak nějak nebavili, ale vyplynulo to ze situace. Jeden druhého jsme nebrzdili. Najednou jsme měli ukončenou jednu školu, tak dáme druhou, potom možnost sponzorských víz.

Taky nás jednou z Austrálie vyhodili, resp. v té době, kdy jsme chtěli žádat o Business víza, tak jsem nemohl být na studentských vízech, musel jsem mít turistická víza. Jenomže v té době dávali Čechům turistická víza s tím, že už si je nemůžeš prodlužovat. A teď to bylo ještě v té době, než začaly být rozvinuté počítače a internet, takže jedna kancelář imigračního v našem městě pracovala nezávisle na každé další.

Australané jsou pohodáři, kteří jsou nápomocní v každé situaci.

A teď jezdili ti Češi a říkali: „Tam ti to dají, tam tu podmínku nedávají a jeď tam a jeď tam.“ Tak my jsme šli u nás v Cairns a on nám říká: „Ale já vám tam dám tu podmínku.“ A já mu říkám: „Tak počkejte, ještě to nedávejte, my si to rozmyslíme.“ A ještě druhý den jsme tam přišli, protože tam byla jiná paní, která je „hodnější a lepší“, ale řekla nám to samé.

Tak jsme kvůli tomu museli do jiného města a letěli jsme do Sydney. A tam jsme museli obejít tři kanceláře, protože zrovna v té době všechny zavřeli a dali to do jedné centrální kanceláře. A tam byla fronta snad na hodinu. A pak si nás tam vzali a říká: „Vy už jste si žádali v Cairns, co? Dáme vám tu podmínku.“ (smích) Zrovna v tu dobu začalo to internetové propojení kanceláří.

To byl náš konec a museli jsme odjet skoro na dva roky. Ale právník už pracoval na našich sponzorských vízech, kde bychom mohli být sponzorovaní přes toho kuchaře. A právník pak ztratil papíry! Potom komunikace a časový posun, e-maily tolik ještě nebyly, takže jsme to všechno museli řešit po telefonu… Takže to bylo docela složité.

A co jste tady ty dva roky dělali?

Čekali, doufali.. A pak už jsme si začínali říkat: „No tak už tady asi zůstaneme, tak začneme jako něco dělat..“ Vráťa se vrátil ke kuchařině a já jsem dělala tady na živnostenském úřadě.

Zajímavá praxe, bavilo mě to, spíš mezi lidmi, kontroly, já bych nemohla sedět v office. Proto děláme to co děláme, komunikujeme s lidmi, jsme v terénu, jsme doma. Takhle 8 hodin v kanceláři, to si nedokážu představit. A k té motivaci, proč zůstat v Austrálii, nás také hodně přesvědčilo počasí, teplo.

Jaké jsou podle vás největší rozdíly v životě v ČR a v Austrálii? Co se vám líbí či nelíbí?

Lidi, životní styl a počasí.

Tam kde žijeme, tak počasí rozhodně. A definitivně lidi! Lidi jsou úplně jinačí, v pohodě. Mně se líbí, že nikoho nezajímá, jestli jezdíš v Trabantu nebo máš Mercedes, nikoho to nezajímá. Koukali jsme na to ze začátku, když jsme přijeli. Před obchod vyskočil bosý chlap, takový roztrhaný, v trenýrkách, že bys mu dal dolar, a najednou skočil do nového Mercedesu. A já říkám: „Ty vole..!“

Mně se líbí tahle pohoda, že já si na sebe natáhnu cokoliv a jdeš a nikdo tě neřeší. Žádné takové: „Takhle se to dělá.“

Člověk musí mít disciplínu a musí vytrvat. Musí do toho dát všechno.

Nebo tykání. Já třeba moc nemusím vykání. Je těžké říci „vy vole“, ale normálně když se lidi respektují, tak si můžeme tykat. Já ti nebudu nadávat jen tak. Když jsi vůl, tak jsi vůl.. Takže lidi jsou největší rozdíl.

A třeba taky jenom vlezeš do obchodu a teď jdeš ke kase a prodavačka se tě zeptá: „Jak se máš?“ A normálně se s tebou začne bavit. Ze začátku mě to štvalo, protože jsem nevěděl o čem mluví, proč mě zase otravuje. Ale teď si povídáš s člověkem, který je v práci, ona u toho nesedí, ona stojí a dává ti to do tašky a ještě se s tebou baví. V ČR je to: „Pojďte další, honem, honem..“

To se mi v Austrálii stalo několikrát, že jsem se v obchodě motal třeba kolem regálu s ovocem, přebíral, míjel se se starým pánem a on se hned začal s úsměvem omlouvat a chtěl se bavit.. Ty jo, tady v ČR by mě přejel vozíkem a ještě mi přidal holí a takhle příjemně by to neproběhlo. A já na to koukal jak z jara, že se mi starší pán omlouvá a za co…

V Austrálii je běžné, že si sedneš venku na lavičku a přijde k tobě člověk, sedne si vedle tebe a začne si s tebou povídat.

A jak vnímá rozdíly mezi Austrálií a ČR váš malý syn? Kde se mu líbí více?

Tak o prázdninách se mu líbí tady (v ČR), protože nemusí chodit do školy. Obě země vidí od narození a neřeší to.

Udivoval se třeba nad sněhem. Pája se nás vždy ptal, jak ten sníh vypadá, jak chutná, jaký je na ohmat a pořád se nás na to ptal, a tak ho tady konečně zažil. A když začalo sněžit, tak vyběhl ven a měl z toho čirou radost, chytal sníh do pusy a radoval se, že konečně vidí sníh. Jinak nevnímá rozdíly a bere to jak to je.

Chybí vám v Austrálii něco z ČR?

Tak to nám chybí! Kremžská hořčice, čokoláda Mila ze Slovenska, tuzemský rum, protože i když mají super rumy, tak zkrátka český rum do pečení.

Jací jsou Australané?

Pohodáři, kteří jsou nápomocní v každé situaci. Ale je to možná i tím počasím, protože tam kde žijeme je nikdy nekončící léto a to sluníčko ti dodává strašně moc energie, takže je to úplně o něčem jiném, než když je zachmuřeno.

Nedávají ti najevo, že jsi cizinec, protože většina lidí tady je z různých koutů světa.

Co byl pro mě šok na začátku, když jsem myl nádobí a byl jsem tam asi rok, tak šéf – majitel restaurace tam chodil a normálně se se mnou šel bavit.

Měli jsme třeba vánoční party, kam pozval všechny zaměstnance, on tam přišel s manželkou a normálně si sedne vedle tebe, vedle tamtoho, dá si s tebou pivo a baví se s tebou, když mu teda rozumíš a můžeš se bavit, a nebere tě tak, jako kdyby jsi šel k šéfovi tady. I když možná už je to jinačí, ale dřív to tak nebylo.

Neexistují tam takové ty společenské vrstvy, aspoň tam kde jsme my určitě ne. To se mi líbí.

Žijete v tropickém Cairns v Queenslandu, kde jsou i v zimě denní teploty kolem 25 °C. Jak jste si na tyto teploty navykli a jak snášíte hodně silné australské slunce? Mažete se celý rok?

Nám to vyhovuje, my jsme teplomilní lidé. Co já mám rád na našem počasí v Cairns, tak že je předpovídatelné. Já vím, že si ráno vezmu kraťasy a tričko a můžu v tom chodit až do večera. Nemusím jít s bundou, nemusím jít se svetrem, jen občas deštník, ale ani ten není potřeba, protože i když zmokneš, tak je teplo.

Musíš řešit přítomný čas, ne to co bylo nebo co bude. Žijeme teď.

A krémy se tolik nemažeme, spíš se chráníme, že nechodíme tolik na sluníčko. Vráťa nosí klobouček a když se koupe, tak nosí koupací trička.

O těch krémech se teď mluví, že taky na tělo nejsou moc dobré, takže se snažíme moc nemazat.

Mě osobně celkem zaskočilo, jak to sluníčko bylo silné.

Ty jsi ale přijel v listopadu ze zimy, takže to byl taky trochu šok. Bílá kůže a najednou slunce. Nás zase zaskočilo slunce tady (v ČR). Zdá se nám hodně pálivé, štiplavé a hned jsme se i opálili. Jinak my se mu nijak nebráníme, chodíme na sluníčko, ale už jsme asi nějak navyklí.

Cairns je branou pro poznávací cesty na Velký bariérový útes. Jak moc je Cairns turistické město a jak to ovlivňuje jeho chod?

Cairns má 155 000 obyvatel, je to hodně turistické město, spousta hotelů, restaurací, kaváren a je vyhledávané právě kvůli Velkému bariérovému útesu, protože je to brána a spousta lodí vyjíždí na útesy, na ostrovy.

Velký bariérový útes je pro začátečníky i pro pokročilé potápěče, pro šnorchlaře. Stačí jenom šnorchlovat, lehneš si na vodu a vidíš krásné korály, rybičky, úplná pohoda.

A jak je to z Cairns na Velký bariérový útes daleko?

45 minut až hodina lodí. Ono je několik míst, kde dělají zastávky a každá společnost má svá exkluzivní místa. Jinak Velký bariérový útes je dlouhý přes 2000 km, má cca 600 ostrovů a je vidět i z vesmíru. Pro turistu to zní dobře, ale toho reefu potřebuješ stejně kousek a to ti stačí.

Potápěli jste se na Velkém bariérovém útesu?

Nepotápěli, my jenom šnorchlujeme, Vráťu z toho bolí uši a já se bojím. Opravdu tam jenom stačí šnorchlovat, protože to vidíš a nepotřebuji až tak dolů.

Pozn. autora: Kdybyste chtěli trochu více přičichnout k potápění a freedivingu, tak mrkněte na předchozí 3 rozhovory o freedivingu s Martinem Cheníčkem.

Mně stačí v bazéně na hladině a už mě bolí uši. Já pak mám infekce a nejde to. Nás to ani neláká. Víš co, máš dělat to, co tě baví a když tě to nebaví, tak proč se do toho nutit jenom proto, že to dělá každý? Se na to můžu vyprdnout, abych si dal fotku na Facebook nebo Instagram a vypadal na ní dobře, tak to nepotřebuju. Ale jinak všichni co se potápěli nebo potápějí, tak jsou nadšení.

Jak často a na jak dlouho se vracíte do Čech?

Každý rok jezdíme na 7 týdnů. V létě, abychom tady nezmrzli. Loni jsme tady byli v zimě a museli jsme to rozkouskovat na 3 hodinky, kdy jsme vydrželi venku a pak jsme museli zalézt.

Takže létáte za rodinou?

A za prací. Máme několik meetingů denně, kombinujeme to. Cestujeme po Čechách a dojedeme i na Slovensko.

Co rodiče a příbuzní, co na to říkají, že žijete v Austrálii? Neměli jste někdy tendence je tam nalákat za sebou?

Rodiče ze začátku nebyli nadšení. Ti to brali těžce. Hlavně u mě, protože já jsem byl vždycky takový mamánek. Nemohl jsem jezdit ani na pionýrské tábory, po týdnu jsem se musel vrátit. A teď takhle daleko, ale teď už si zvykli.

A přiznal jsi, že tam chceš zůstat?

Než jsem jel? Ne, ne..

Ale hlavou se ti to už asi honilo.

Jo, jo.. Když jsme byli ještě na těch studentských vízech, tak to bylo ok. To věděli, že ještě pojedeme domů. Ale najednou, když jsme žádali o trvalý pobyt, a každý kdo dostane trvalý pobyt, tak si hned koupí barák nebo byt – je to potom jednodušší tam získat ty půjčky, tak říkali: „No tak to je konec.“

Není otázka co umíš, ale jak rychle se to umíš naučit.

A teď začali: „A kdo nám tady bude pomáhat, až budeme starší?“ Ale pak když zase viděli, že se nám žije lépe někde jinde.. I když samozřejmě začátky pro nás taky nebyly jednoduché, všechny začátky jsou těžké, nikde nelétají ti pečení holubi do pusy, ale člověk musí mít disciplínu a musí vytrvat. Musí do toho dát všechno.

Mně se Austrálie líbí, jsem tam rád, jsem rád i v Česku a jsem i hrdý na to, že jsem Čech. Všem říkám, že jsem z Česka.

My jsme byli v té fázi, že jsme byli už „permanent rezidenti“, měli jsme dům, narodil se Pája a teď soused pořád říkal: „Udělej si Citizenship“ (australské občanství), a já říkám: „Na co, to nepotřebuji, jedinej rozdíl v občanství je, že nemůžu volit, to nepotřebuji..“ A on: „Udělej si to.“

S tím Permanent Resident, to jsou pořád víza, která se ti dají zrušit. A tak jsem nad tím přemýšlel a říkám: „On má pravdu, když se něco stane, tak oni tě můžou vykopnout“, tak jsem se rozhodl, že si udělám australské občanství. Jenomže jsem věděl, že doma to jen tak neskousnou, tak jsem to chtěl tajit. A Pavlína celá radostná to rodičům oznámila a moje mamka to obrečela: „A to už jako nejsi Čech, jo?“

Tak máme dvě občanství. Každopádně dnes už to berou normálně. Vráťovy rodiče za námi létají každý rok.

Nikdy jsme nepřemýšleli o tom, že bychom je za námi lákali. Rodiče létají každý rok, ale oni tady (v ČR) mají business, mají květinářství, kterému se věnují. A moji rodiče už kvůli zdraví a že jsou staří, tak nechtějí.

Funguje konkrétně v Cairns nějaká širší česká komunita?

Komunitu máme, já jsem prezidentem Česko-slovenské asociace. Scházíme se takové tvrdé jádro. (smích)

Kolik vás v té komunitě zhruba je?

Ta komunita bude 300 lidí určitě, ale schází se nás tak 10-20. To záleží. Ono taky dělat nějakou párty, všechno to zorganizuješ, ale spousta lidí nemůže nebo musí do práce, což je jasné, že dají přednost práci, ale je to někdy těžké dát ty Čechy a Slováky dohromady.

Všichni se chtějí sejít, ale nikdo pro to nic neudělá. A když jim to naservíruješ, tak se jim to zrovna nehodí.

Přemýšlíte někdy o tom, jaké by to bylo, kdybyste do Austrálie neodletěli a zůstali v ČR?

Ne, o tom nemůžeš přemýšlet, co by bylo kdyby bylo. Takové věci neřešíme. Musíš řešit přítomný čas, ne to co bylo nebo co bude. Žijeme teď.

Jaké práce jste v Austrálii dělali?

Ze začátku, protože jsem neuměla anglicky, tak jsem rok myla nádobí. A potom za mnou přišel kamarád a říká: „Hele, vždyť ty jsi vystudovala to účetnictví.“ A já říkám: „No jo, vystudovala, ale já jsme ho nesnášela, já v něm nemám žádnou praxi.“ „To nevadí, oni potřebují do práce, budeš tam jenom vkládat data.“ „Hele, ale já jim vůbec nerozumím, já nevím ani jak se řekne faktura, odběratel, dodavatel, prostě vůbec nic.“ A on říká: „Ne, neboj, já tam půjdu s tebou, budu zachraňovat situaci.“ Protože on je taky účetní. Tak tam přišel se mnou a oni se mě vyptávali, já jim nerozuměla a on říká: „Všechno umí, dobrý je to.“

Dneska už ty děti jsou takoví trošku rozmazlený.

Na Austrálii je dobrý to, že když začínáš v nějaké práci, tak ti všechno ukážou. Když mě ženská v práci zacvičovala, tak já jsem si psala všechno ze screenů, co bylo na obrazovce. Pak jsem si doma ta slovíčka vyhledávala, o čem to tam mluvila a co ukazovala. Krok po kroku, všechny šipky. Nejdřív udělám tuhle fakturu, tohle strčím tam, opisovala jsem si celý účetní systém. A za 14 dní ta žena skončila. A pak že já teda sama – plavej!

Takže já jsem měla na starosti odběratele, dodavatele, 150 zaměstnanců, výplaty, všechno. Za dva měsíce mě tam promotovali na finančního manažera, takže jsem měla na starosti Sydney, Mission Beach, Cairns. A dělala jsem pro největší Sky Diving company v Austrálii.

A to už jsi asi trochu mluvila anglicky, ne?

Trošku, ale málo. Moc ne. A teď do toho ještě byla bomba ta, že ta co mě zacvičovala říkala: „Ale musíš taky denně do banky odvážet peníze.“ A já říkám: „Ale já neumím řídit. Řidičák sice mám, ale 10 let jsem neřídila.“ Protože jsem měla Vráťovo auto, to bylo manuál a místo brzdy jsem dala plyn a vrazila jsem do našeho baráku a od té doby jsem se bála jezdit. (smích)

Tak ona mě ještě k tomu, nejen že mě učila účetnictví, tak mě ještě učila, jak odřídit to auto do banky. A jak skončila po 14 dnech, tak jsem přišla s brekem do práce a oni: „Co je, tě okradli nebo ti vzali peníze?“ Já říkám: „Ne, auto jsem nabourala.“ A oni: „To je dobrý, to je na pojišťovnu, to je v pohodě.“

Takže všechno potom bylo úžasné, překonala jsem strach z řízení, protože to tam je daleko jednodušší – široké silnice, velká parkovací místa, lidi se nehoní a nejsou na sebe agresivní a automaty. 90 % aut je automatů, takže pohoda.

Takže jsme tvrdě makali. Rodiče mi vyčítali, že jsem tady vystudovala vysokou školu a tam že myji nádobí. No ale co, prostě jsem potřebovala začít, naučit se komunikovat, dostat se dál. Takže to mě posunulo a vydržela jsem pro tu společnost pracovat 6 let. Měla jsem pod sebou 150 zaměstnanců. Pomáhala jsem přibírat i Čechy, kteří pracovali pro mě a vkládali data. A vlastně mě i jako účetní sponzorovali.

V Austrálii i na nižší pozici dosáhneš na dobré peníze.

Vráťa: Já jsem myl nádobí, vařil jsem a pak jsem dělal v údržbě. Přišel jsem do hotelu a oni říkali: „Ty jsi kuchař? A jak tady jako budeš dělat údržbu?“ A já: „To umím, ne? Co neumím se naučím.“ Tak jo, tak mě zkoušeli ten měsíc nebo dva měsíce a ono to šlo, protože co jsem neuměl, to jsem si našel, protože začaly být „YouTuby“, tak jsem si to „najůťůboval“. A oni říkali: „Vždyť to umíš, ne?“ A já: „No jo, ale v Čechách se to dělá trošku jinak, já se na to musím podívat.“

Není otázka co umíš, ale jak rychle se to umíš naučit. To je důležité!

Takže on dělal v 5hvězdičkovém hotelu a naučil se tam všechno. Opravovat Air Condition (klimatizace), televize a to je teď dobré. On doma všechno opraví, my nepotřebujeme instalatéra, nepotřebujeme elektrikáře, kuchaře, všechno se naučil. Australané ti dají možnost a když uvidí, že jsi ochotný se naučit a pracovat, tak můžete cokoliv.

Vráťa: Ono je to tak, že hlad tě naučí, když máš potřebu. Známe lidi, já jim říkám, že jsou přežraní. Dneska už ty děti jsou takoví trošku rozmazlený. Tady za ně rodiče všechno zaplatí. Oni přijedou a vědí, že dostanou peníze od rodičů. Ale já jsem si to tenkrát nemohl dovolit, protože kurz byl jiný. I bych se styděl říci si rodičům o peníze. Tak jsem se musel naučit to a to, abych si přivydělal. Něco rozbiju radši v práci než doma, tak jsem se to vždycky naučil a pak jsem to dělal doma.

Jak jste se dostali k založení agentury? Můžete nám ten proces trošku přiblížit?

Agenturu máme už 12 let. A jeden můj kamarád, pro kterého dělám celou tu dobu účetnictví, tak mi řekl, že přijede český konzul Petr Vodvářka a že bude mluvit o Čechách, o studentech a že mě tam vezme.

A na tom meetingu jsme byli asi 3 lidi, a tak jsme se spolu bavili co děláme a on říká: „Hele, vždyť to Cairns je nejúžasnější místo pro studenty, všechno se jim tady nabízí, Velký bariérový útes, deštný tropický prales, možnost jet do outbacku, turistické město, kvalitní školy.“ Takže on nás na tu myšlenku přivedl.

Začali jsme to oba rozebírat a řekli jsme – zkusíme to. Pavlína jak dělala v kanceláři a já v té restauraci, tak jsme se pořád setkávali se studenty a oni za námi chodili, protože my už jsme tam byli takoví zaseklí a nebyli jsme studenti, tak oni za námi chodili a ptali se na to a to..hlavně tedy práce, ale i jiné problémy. Některým jsme mohli pomoci i s tou prací, vždy jsem zavolal do kuchyně, jestli někoho nepotřebujeme. I Pája brala. A říkali jsme si: „No tak my to tady stejně už děláme.“

My jsme to v té době neviděli, to jsou takové věci, že to co máš před očima nevidíš. A on nám trochu otevřel oči a říkám: „No tak my to stejně děláme.“ Radíme kde mají jít na imigrační, protože jsme si těmi věcmi s imigračním taky prošli, tak jsme jim mohli radit ty triky, které jsme znali. A tak jsme říkali no tak jo, vždyť to není tak těžké, můžeme to začít dělat oficiálně, tak jsme začali.

Jaké to je v Austrálii podnikat?

Jednoduché. Oproti ČR a Slovensku určitě. V jednom mém videu můj ajťák říká, že mu daňový úřad posílá informaci jak má co dělat, a tak to je. Já mám nějaký problém a zavolám na berňák. Ty si řekneš oni budou chtít pokutu nebo ti i posílají, že jim dlužíš peníze, že máš platit pokutu. Ty jim zavoláš a vysvětlíš, co se stalo, oni ti poradí co máš udělat, takže nezaplatíš pokutu.

Neházejí ti klacky pod nohy, pomůžou ti. To je podle mě obrovská výhoda. Celkově ty účty a náklady tady tolik lidi neřeší. Spoustu věcí můžeš dát do nákladů a hlavně ten živnostenský list – ABN je zadarmo.

Kolik si tak student v Austrálii vydělává peněz? Je pravda, že v Austrálii si i na nižších pozicích dosáhnou na kvalitní životní standard?

Pro studenta není rozdíl, jestli dělá mytí nádobí nebo nějakou kancelářskou práci. Ty peníze jsou skoro stejné a možná že v té kuchyni i vydělávají víc. To je tak 20-24 AUD/hod a v té kanceláři můžou mít třeba 19 AUD. Takže ono se z těch peněz dá žít.

My když jsme třeba dostali a viděli tu první výplatu, tak takhle ti lezly oči z důlku. „Tak z toho se tady dá vyžít“, jsem si říkal, to šlo. A taky záleží, jak s těmi penězi hospodaříš.

Ale je pravda, že i na nižší pozici si dosáhneš na dobré peníze.

Jakmile se lidi po studiu vrátí nazpátek, tak je těžko návratu.

A hlavně to tady na těch nižších pozicích ani moc neřeší, protože žijí od výplaty k výplatě, protože ty jsou tady každý týden nebo každých 14 dní, takže si to ani moc nerozvrhují, že by potřebovali nějaký budget na měsíc. Což je ale docela blbý, hlavně pro ty mladé.

A ti Češi, co tam pak přijedou, tak protože dokážou hospodařit s penězi na celý měsíc, tak kolikrát hodně ušetří, vědí co a jak a jsou takoví chytří v těchto věcech.

Jaké jsou nejčastější motivace studentů pro odlet do Austrálie?

Nejčastější motivace v poslední době je, že jsou ti lidé unavení. Že mají dost toho stereotypu. Samozřejmě, že se chtějí naučit anglicky, chtějí si ji procvičit, ale říkají: „Já už toho mám dost, jsem unavený, pořád to stejný..“

Jak jsem ti říkal předtím, že moje motivace byla „do práce, na dovolenou, do práce a tak, až na hřbitov“. Tak to je asi i jejich motivace.

Jinak my bereme studenty 18+, ale průměrný věk našich studentů je kolem 30 let, takže různé věkové skupiny. Máme takové, kteří už mají děti dospělé a odjedou a nebo se rozvedou, nebo mají malé děti a jedou s rodinou, takové různorodé.

Z čeho bývají studenti nejvíc nadšení, překvapení a co se jim naopak oproti ČR nepozdává?

Asi z toho pohodového života. Víš co, oni jdou do školy, nebo i my jsme to tak měli, pak jdou do práce, ráno jsem se vzbudil, vylezl na balkon nebo na verandu, svítilo slunce, říkám: „Ty jo, jsme na dovolený.“ Celý rok, taková pohodička.

Oni to dneska dělají tak, že jdou do práce, pak jdou ještě pařit, ráno se vzbudí a jdou…zase pařit.. (smích) Takže takový ten životní styl a hodně i cestují po okolí.

Co se jim nezdá, ze začátku je to i kulturní šok, než si zvykneš, že věci fungují jinak v Austrálii než v Čechách. Ale pak když na to najedou do těch kolejí, tak se jim to začne líbit.

Co se jim možná taky ještě nezdá, tak že v restauracích je drahý alkohol, proto si ty piva a vína kupuješ v bottle shopu a vypiješ to doma. Že když jdou někam pařit, tak ty peníze se rozkutálejí, 100 AUD na noc není moc.

Ale spousta lidí, jak hospodaří s penězi, tak se díky tomu naučí i vařit, protože stravovat se po restauracích jako turista, to naskáče a ty peníze potom lítají. Ale když tam studuješ, zabydlíš se a už víš co a jak, vaříš si, tak to je úplně o něčem jiném.

Jaké procento studentů se potom snaží v Austrálii zůstat déle a prodlužují si víza? A kolik se jich pokouší zůstat v Austrálii natrvalo?

Já bych řekl tak 90 %. A kolik se jich v Austrálii snaží zůstat natrvalo, taky hodně, ale ne všichni. Máme určité procento, které odjíždí třeba z rodinných důvodů, že se jim stýská nebo mají přerušení školy, tak ji chtějí dodělat a pak se nám vracejí. Já bych řekl, že tak 60 % se jich tam snaží zůstat.

Kolik takové studium v Austrálii stojí?

Záleží na jakou dobu studenti přijedou a co studují, jestli studují angličtinu nebo i odbornou školu. Třeba když přijedou na angličtinu na 9měsíční pobyt, ve kterém jsou víza, pojištění, škola, ubytování na první 4 týdny, tak je to stojí do 100 tisíc Kč.

Odborná škola je levnější a je flexibilnější. Chodíš např. 1-2 dny v týdnu do školy, odevzdáváš práce a tím pádem můžeš už pracovat od rána. Kdežto ta angličtina je od pondělí do pátku a povinná docházka u angličtiny je 90 %.

U odborné školy docházka není, ale odevzdávají se práce. Tam je ale to nebezpečí, že když tam nechodíš, tak si řekneš: „Ale zítra je taky den, tak to udělám zítra.“ A najednou ti uteče jeden assessement, pak jich máš pět najednou a to je pak hodně těžké dohnat.

Když máš tohle volno, tak je ta disciplína těžší, stejně jako když pracuješ doma. Když nemáš tu disciplínu, že jdeš do práce a musíš něco udělat a nemusí to být 4 hodiny nebo 8 hodin, ale máš třeba bloky 20 minut dělám a pak mám 20 minut volno. Ale musíš mít to, že na konci dne mám tohle odpracované a když to nemáš, tak to je těžké dohnat.

Je nějak omezeno kolikrát, nebo po jak dlouhou dobu, si studenti mohou studium v Austrálii prodlužovat?

Studium není omezené, můžeš studovat skoro sto let, když ještě můžeš chodit. (smích) Ne, na studentských vízech můžeš v Austrálii studovat 10 let.

Někdo nám přijíždí na těch 9 měsíců a nebo rovnou na rok, dva nebo na tři roky. A když skončí, tak zase znovu žádáme z Austrálie. Je lepší, když už v Austrálii jsi, tak žádat o další víza.

Jakmile tam jsi, tak se tam držet co nejdéle. Jakmile se lidi po studiu vrátí nazpátek do ČR, tak je těžko návratu. Když si to třeba rozmyslí a řeknou za rok, za dva, my chceme zpět do Austrálie, tak to bývá hodně těžké a náročné. Už mají imigrační historii a už je to těžší.

Ti lidé často přemýšlí, že si to prodlouží a všichni čekají do poslední minuty, pak to honí a řeknou: „Udělej to třeba na půl roku.“ A ty jim řekneš: „Hele, půl roku uteče takhle..“ A oni: „Né, to bude dobrý..“ Tak si to prodlouží a za půl roku říkají: „Týývado, proč jsme si to neudělali třeba na rok, abychom měli klid.“ A teď je to zase stojí peníze, stres, čekání na víza a furt jsou v takovém tlaku.

A když třeba za toho půl roku řeknou, že by si to chtěli prodloužit, tak jak dlouho před koncem platnosti víz mohou nejpozději zažádat o nová víza?

Poslední den můžeme žádat o víza. Oni je hned dají na Bridging víza, takže ti platí stejné podmínky, které jsi měl na těch studentských vízech.

Mají studenti šanci i na nějakou kvalifikovanější práci, pokud mají zkušenosti, případně i letitou praxi v nějakém oboru, už z ČR?

Jak jsem říkala, i já jsem to zažila, že jsme začali tím mytím nádobí a pak jsem dělala tu kvalifikovanou práci, když jsem se vypracovala na manažera. A spousta našich studentů taky.

Někdo je lenivý, s prominutím tak trochu shnilý, že začne v kuchyni a u mytí nádobí i zůstane. Ale někdo se vypracuje, že tam potom dělá kuchaře, potom hlavního manažera té restaurace a potom si třeba otevře svou restauraci, podnik, kavárnu nebo cukrárnu. Máme spoustu takových studentů.

Zkušenosti jsou určitě výhodou, stejně jako když umíš angličtinu, ale nejsou nezbytnou nutností. V Austrálii opravdu stačí být zodpovědný, pracovitý a spolehlivý a být ochotný se věcem učit a ne jako já ze začátku.

Já jsem přišel do kuchyně, teď jsem se tam rozhlédl, viděl jsem to tam, protože už jsem měl nějaké zkušenosti z kuchyně. Říkám co to je? Je to tady naučím..

Nejde to, nikdo na tebe nečeká, že je něco naučíš. Ty jsi tady jako první/poslední v podstatě. Ty budeš dělat podle toho, co my ti řekneme a nejdřív musíš ukázat, že to zvládáš a pak ti jako dáme šanci. Ale ne jako: „Já jsem z Česka, my to tam děláme líp a já vás to naučím.“ To neexistuje, to nejdřív musíš ukázat, že se ti v tomhle dá opravdu věřit, že něco umíš.

A zažil jsem mockrát, že lidem ukážeš, jak se to dá dělat líp, rychleji a oni na tebe koukají a: „To je paráda, to je skvělý.“ On to udělá 2x a potřetí už vidíš, jak to dělá zase tím svým způsobem. Oni jsou takoví trošku pomalejší v některých věcech. Což je výhoda pro ty lidi, kteří při práci používají hlavu.

Než prokážeš to, že jsi skutečně dobrý, tak do té doby nemůžeš nikomu radit jak má co dělat. Protože on je boss a může se naštvat. On to bere jako nerespekt.

Já třeba taky, když jsem přijel do Austrálie, tak víte jak to chodí v Čechách, že si děláš srandu z bosse. Všichni si dělají srandičky. A já je dělal taky a na mě všichni koukali a nikdo s tím nechtěl nic mít, nic, ani slovo o bossovi. Říkám: „No ty vole, tak je to boss, tak si z něj přece budeme dělat srandu.“ Ani náhodou. Boss je boss, nazdar, tím to končí.

Takový respekt je třeba i v politice, nemusíš je mít rád, ale nikdo nenadává sprostě na Prime ministra. Respektují to, že je šéf a není to takové sprosté, jako je to v Čechách. Může být špatný nebo jakýkoliv, ale je to boss a nazdar.

Znáte někoho, kdo do Austrálie odjížděl studovat a měl již jedno nebo více dětí? Jak moc to dítě „komplikuje“?

Ano, měli jsme už několik rodin a přijíždějí k nám, ať je to jedno nebo více dětí. Na tom začátku ta rodina musí mít za sebou peníze, protože musí platit školu za dospělého i za to dítě.

A nemůže bydlet na share house, ale musí mít nějaké své bydlení. Ale pořád to bydlení u nás v Cairns je daleko přijatelnější než třeba ve větších městech. Ty životní náklady pro rodinu a pro studenty jsou daleko nižší než ve velkých městech jako Sydney, Melbourne.. A vydělají si stejně.

Setkali jste se s neřešitelnými situacemi ohledně víz, které nakonec dopadly dobře?

Každá víza jsou neřešitelná, protože když jsi student a jsi v té situaci, tak jsi ze všeho vystresovaný. Je to normální, že na další víza využíváš právníka, že už tam chceš zůstat natrvalo jako rezident. A ten právník to udělá poslední den! A ty čekáš a nevíš a chceš to popohnat a ono to nejde.

A protože my už jsme v tom tolik let a všechno tohle už jsme zažili, i různé jiné věci, tak už to bereme. Ale pro tebe je to nové, ještě jsi to nezažil, tak je to pro tebe neřešitelné, trháš si vlasy.

Ale vždy to dopadne dobře, nesmí se to vzdát. Vždycky se najde nějaké řešení.

Vrátíte se někdy do Čech nastálo?

Nikdy neříkej nikdy, ale zatím to není v plánu. Žijeme v Austrálii, budujeme si všechno tam. Ne, zatím ne, ale vím, že hodně starých lidí na důchod jezdí do Čech. Ono to je taky trochu dané tím, že za ten důchod, který dostáváš v Austrálii, se jim tady za to žije líp.

Nikdy nevíš, ale my máme rádi to počasí, teplo, my jsme v Austrálii šťastní.

Odkazy:

Web: AustraliaBestStudy.cz
YouTube: AustraliaBestStudy
Facebook: AustraliaBestStudy