Freediver Martin Cheníček: Jak neonemocnět, denní režim, strava, vize a nesplněný sen

• kdo Martina inspiruje a kam si chodí pro radu
• zda by chtěl žít u moře trvale
• jak vypadá Martinův denní režim
• jak si plánuje svůj čas
• zajímavé informace o stravě a alkoholu
• ultimátní recept proti nemocem
• jaké má plány a vize do budoucna
• jaký má nesplněný sen

Kteří lidé tě inspirují a za kým chodíš pro radu?

My, když jdeme za někým pro radu, tak my ani nechceme slyšet radu, my chceme slyšet, že to, pro co jsme se už rozhodli, je dobře. A tak to je.

Většinou to s někým prodiskutuješ, on ti k tomu něco řekne a ty to pak stejně uděláš tak, jak jsi chtěl. Takže pro konverzaci a pro vyslechnutí a pro dílčí změnění svého plánu si chodím pro radu. Mluvíme s mou přítelkyní, která pro mě má vždy čas, aby si mě poslechla. A můj otec, který je pro mě životním vzorem, stejně jako mamka. Oni jsou úžasní lidé, nemám slov, nikdy se na nikoho nezlobí, jsou to fakt andělé.

Dědeček, když byl naživu, tak k němu jsem si chodil pro radu. Za války v Říši byl na nucených pracích, takže měl spoustu životních zkušeností.

Já bych chtěl dělat to, co mi říká moje duše.

Jinak stran sportu mám pár kamarádů, kterých si vážím jako sportovců. Nebudu tady jmenovat, aby se pak necítili.. Tak těch se občas ptám na tréninkové postupy mimo vodu.

Věci ve vodě většinou konzultuji s některými lidmi z ciziny, kterých si vážím ani ne kvůli výkonům, ale kvůli tomu jakou cestou to dělají.

A na většinu věcí si snažím přijít sám, protože já občas tvrdím, že metoda pokusu a omylu nebo tak hezky trefně řečeno, zkusíš to, selžeš, zkusíš to, selžeš znova, ale selžeš trošičku líp, takže to je vlastně ta cesta, která tě jako naučila ty zkušenosti a ta zkušenost je potom to, co přinese nějakou moudrost. Takže sport řeším takhle.

My lidé závidíme to, co nemáme.

Věci, které jsou duševní, tak s těmi lidmi, kterých si vážím a které mám rád, ale že bych měl nějakého guru, od kterého bych potřeboval vést, tak to ne, protože u sportu nemám až takový cíl, abych potřeboval někde pod někým trénovat a dělat to, co mi on řekne. Já bych chtěl dělat to, co mi říká moje duše.

Chtěl bys žít někde u moře trvale nebo ti to vyhovuje tak, jak to máš nastaveno nyní, tj. že několik měsíců v roce žiješ u moře a oceánu a pokaždé se zase vracíš do ČR?

Michale, to je super otázka. My lidé závidíme to, co nemáme. Jéé, já bych chtěl k moři…a seš u moře, jééé, já bych jel do hor. Ono je to takové složité. Jéé, je strašné vedro, už aby byla zima…je zima, jéé, už aby bylo teplo.

Jsme takoví ti nepřítomní lidé.

Já myslím, že místo je jenom místo a já nemám ani kotvy v místech, mám kotvy v lidech, ke kterým se rád vracím a se kterými rád funguji.

Ale já bych ani u oceánu žít nechtěl a v horách taky ne. Ono to je složité, hory jsou strašně energetické, ty jsi tam minoritní, jsi tam nedůležitý. A u oceánu mi zase většinou chybí nějaký kopec.

Takže ano, já bych chtěl bydlet někde, kde mám výhled na oceán a za barákem zvlněné kopce s lesy, kde bych se mohl pohybovat. Jsou nádherná místa na světě.

A teď jsme u toho cestování, takže bohužel si člověk za nimi musí jít, protože ony samy nepřijdou a to je ten problém, protože my už jsme z toho cestování spíš unavení a musím říct, že po 10 letech, nebo jak dlouho už cestuji po světě, tak jsem strašně rád, když můžu být na chvíli zakotvený na jednom místě. Tentokrát už ne jenom s těmi lidmi, ale už opravdu zakotvený i v tom místě a tam být.

Poté co jsem přešel na neživočišnou stravu, tak mi vzrostla výkonnost.

Jsem rád v létě v Chorvatsku. Chybí mi dlouhé noci v Čechách, ty jsou tady úžasné. A zima je nádherná asi všude, když je to bílé a je sníh a schovají se všechna ta hovínka, tak je to taky krásné.

Mně se líbí Česká republika. Máme tady 4 roční období a jestli jsem se na těch cestách po světě něco naučil, tak že já už budu vždycky chtít mít 4 roční období se sněhem a dlouhými nocemi a dlouhými dny. Takže Čechy jsou pro mě, i to místo kde tady z druhé strany Ještědu žiji, nádherné a jsem tady rád.

Souhlasím, máte to tady krásné, ale cestou jsem potkal pejskařku, která zrovna nesbírala, takže..

A proto máme ten sníh.. (smích)

Jak vypadá tvůj běžný pracovní den, v kolik vstáváš a chodíš spát, máš nějaké zvyky nebo rituály?

Já chodím spát poměrně brzy. Teď to chce časový údaj, protože lidi řeknou brzy a já mám svojí půlnoc. My chodíme spát kolem 21. hodiny, kdy já si potom třeba ještě chvilku čtu. Půl desátá až desátá zavírám oko a spím. A pak to vstávání. Já vstávám velmi brzy, kolem 5. hodiny, někdy je to dřív, někdy je to až kolem 6. hodiny. Velmi málo kdy jsem v posteli déle než kolem té 6. hodiny. V podstatě si ani nepamatuji, kdy naposledy.

A nějaký ranní rituál, že si třeba zaběháš, zacvičíš? Dodržuješ něco pravidelného?

Dodržuji, dodržuji, vyčistím si zuby. Pak si vypláchnu nosohltanové dutiny konvičkou Jala Neti a pak si jdu vždycky zacvičit jógu.

To mám v podstatě každé ráno, lhostejně na to kde jsem po světě, i kdyby to mělo být na hnusném hotelu, tak si prostě ráno sednu, protáhnu se a udělám si tady ty tři věci – zuby, čelní dutiny a cvičení jógy a nějaké dechové techniky a protahovačka hrudníku, zad, nohou a můžu jít do dne. Tohle potřebuji každý den.

Plánuješ si svůj den dopředu, třeba co budeš dělat zítra? Víš to už dnes nebo se ráno probudíš a podle počasí?

Ne, ne, ne, aspoň částečně plánuji. Ono je hrozně moc napsáno o tréninkových postupech a nikdo není schopný je dodržovat.

Já jsem si už za ty roky, fakt 25 let se věnuji sportu na nějaké úrovni, vypracoval nějaký postup, co chci dělat. A vím že mám třeba různá sportovní náčiní a ty cvičím v horizontu týdne.

Úplná zoufalost je pro mě samozřejmě trenažér v garáži.

Třeba mám běžky a tak je musím dělat ten týden. Běžky a třeba posilovnu a plavání, ale tak, aby mi to vyšlo na dva až tři tréninky toho daného sportu týdně. Takže tento týden budou třeba pondělí, středa, pátek běžky. A příští týden, protože už bude nádherně, tak bude pondělí, středa, pátek kolo. Nemám to tak, že bych měl v pondělí běžky, v úterý kolo, ve středu běhání, to už je strašně rozhozené tělo – moje unikátní tělo a mně to nevyhovuje.

Tím pádem musím splnit nějaký objem tréninků za týden v tom daném sportu, např. 3x týdně běžky. A je mi trošku jedno, jestli to bude v pondělí, ve středu a v pátek nebo v pondělí, ve středu a v sobotu nebo úterý, čtvrtek, neděle a tak.

A tohle potom samozřejmě řeším ze dne na den. Když se ráno vzbudím a prší, tak vím, že to na těch běžkách bude trošku bolet, ale pokud den předtím byla posilovna, nemůžu jít druhý den do posilovny, prostě se nedá nic dělat a musím na ty běžky jít.

Úplná zoufalost je pro mě samozřejmě trenažér v garáži, tak když už se nedá nic jiného, tak tedy ráno udělám tohle, ale plánuji v horizontu jednoho týdne dopředu a dílčí změny probíhají každé ráno. Ale v horizontu toho týdne je to pro mě hlavní a to musím mít splněno.

Přijde mi, že jsi celkem střídmý strávník, nejíš maso, asi ani moc nepiješ alkohol. Jak důležité téma pro tebe představuje strava a nakolik si myslíš, že strava ovlivňuje kvalitu našeho života?

No já úplně střídmý strávník nejsem, jím docela velké porce.

Někdy mám pocit, že mám třeba tři obědy za sebou. Jím docela dost, myslím, že hodně. Na druhou stranu jak už stárneme, tak ono už to tělo toho tolik nepotřebuje.

Jsem vrcholový sportovec nebo sportuji hodně, ale tělo už není úplně v růstu, spíš se udržuji, abych neshnil. A maso nejím spíš kvůli té době trávení, toho zpracování mým systémem.

Ono to v určitých procentech je u všech stejné, ale mně to nikdy úplně nevyhovovalo a poté co jsem přešel na neživočišnou stravu, tak mi vzrostla výkonnost. Jestli jsem shodil dvě kila, víc ne. Takže ono to ani nešlo dolů a určitě to nebylo ve svalové hmotě, spíš to bylo v nějakém špeku. A já jsem teď byl lehčí, líp se mi běhalo, líp mi to lezlo.

Zloba, vztek i agrese ubírají nějaký čas našeho životního konta.

Dobře, už tady nezvednu nějakou těžkou věc ze země na mrtvý tah, to mi tak jako úplně moc nevadí, ale že můžu běhat hodiny a hodiny a jezdit na kole dlouhé trasy a teď jsem na tento rozhovor přijel z běžek. Tak to mi vyhovuje.

I regenerace mi funguje lépe. V horizontu 3-4 měsíců vždy chodím na zátěžové testy a pokud jsem stále schopný udržet si kvalitní svalovou hmotu v nějakém poměru, tak si myslím, že mi to takhle vyhovuje.

Asi by bylo fajn přibrat vizuálně nějaké kilo, ale zase kdo z jiných lidí je schopný takhle moc se během dne fyzicky bavit a užívat si to a ne přežívat to a myslet na to, kdy už bude v posteli a bude odpočívat.

Mně tady to stravování umožňuje být celý den venku a už teď bych tu měl sedět po těch 2,5 hodinách na běžkách a neustále 160 tepovka a hlídat si, když už jako půjdu domů. A já se úplně těším, až se odpoledne svezu na kole, takže mně to takhle strašně vyhovuje, je to prostě super.

Alkohol obecně v nějakém větším množství určitě není fajn.

Játra se s tím musí popracovat, je na to taky popsáno spousta studií a jedna vyvrací tu druhou a já vždycky říkám: „Kluci, holky, používejte selský rozum. Pokud jste třeba zrovna doběhali a ta játra a ledviny celou dobu filtrovala metabolismem v těle vytvořené odpadní látky, abys byl vůbec schopný zvládat tu tréninkovou dávku a ty tam teď pošleš pivo..“

Jo, jako to je moc hezký, ale to si zase ta játra nebo ledviny řeknou, ty jo, tak děkuji panebože, ale kdybys tam raději poslal nějaký ionťák, tak by to bylo určitě lepší.

Jsi podrážděný, protože chceš být podrážděný..

A pak jsou ty argumenty, ale moje tělo to zvládá. Ok, ale kdybys mu dal ještě něco lepšího, tak by to zvládalo ještě líp, víš? Takže alkohol mě nějak moc neoslovuje. Strašně rád si někdy sednu po těžkém kurzu se studenty, třeba zrovna v Chorvatsku, a dáme si třeba deci červeného nebo klidně i dvě. A teď můj rozdíl je ten, že já to piju třeba 2,5 hodiny, zatímco ostatní za 2,5 hodiny vypijí flašku. Takže já si třeba rád večer sednu a dám si zrovna takhle v létě. A nebo taky třeba měsíc ne. Je to strašně odvislé, ničemu se nebráním. Ono vlastně ta chuť nepřichází a když už, tak ve velmi minimálním množství stran gramů alkoholu.

Pro to, aby ses mohl po celý rok věnovat freedivingu a potápět se se studenty, je nesmírně důležité neonemocnět. Máš na to nějaký speciální recept?

Když ten recept povím, kdyby i nějaký recept byl, tak by mi museli všichni posluchači a čtenáři slíbit, že to nebudou dělat, protože každý z nás je opět unikátní. Co funguje mně, nebude fungovat jinému.

Já jsem nebyl nemocný strašně, strašně dlouho, furt se pohybuji venku, jsem zpocený, vracím se zmrzlý, jo, fakt si myslím, že tomu tělu docela ty nekonzistentní podmínky té kanceláře dávám. A já jsem takový bakteriofób, snažím se mýt si ruce, jedna z takových blbostí.

Ale kdybys chtěl vědět nějakou velkou pravdu nebo suplementace, nějaké skvělé peruánské byliny, která udělají, že budeš létat vesmírem a nebudeš nikdy nemocný…

Asi by se to hodně prodávalo…

Asi by se to prodávalo, ale pravda je ta, že lidé přicházejí neustále do styku s nějakými alergeny, viry, jsou dlouhodobě oslabení tím, jakým způsobem se živí, v jakém prostředí žijí, ono i zloba, vztek, agrese, všechny tady ty věci ubírají nějaký čas toho životního konta.

A teď tady tím člověk prochází během dne a ty nemusíš být oslabený jenom fyzicky, já jsem oslabený dost často fyzicky těmi sporty, ale musíš prostě být v nějaké pohodě, musí to jít všechno dohromady. Plus teď ten mechanismus, někdo ti podá ruku a ty si za chvíli šáhneš do očí, protože se potřebuješ podrbat. Ale na té sliznici už jsou bakterie nebo viry, protože na tebe někdo kýchne atd. a ten vstup do těla může být i takovouhle nečekanou věcí.

Nebo teď tak oblíbené, posledních x let, ty pusy na tvář s cizími lidmi, kdy přijde cizí holka, dá ti pusu na tvář, ahoj, jak se máš.. Já to nemám rád, velmi nerad podávám ruce a pak si je jdu hnedka umýt. A vypadáš jako hrozný vůl, že si jdeš umýt ruce, když ti někdo podá ruku, ale to jsou takové drobné věci, které pak nakonec dohromady složí ten obraz toho, že já jsem zdravý a ostatní jsou permanentně nemocní.

Pak nějaká živá strava s velkým obsahem živin a tím pádem absence vstupních stresů z potravy a současně z těch věcí, které stejně neovlivníme, jako pracovní a rodinné stresy nebo stresy z dalších věcí.

Snažím se život skládat tak, abychom byli dobří lidé.

Prostě lidi buďte v pohodě, smějte se na sebe, úsměv a milé slovo a pohlazení je mnohem víc než jakákoliv léčba, jo. Nebuďte esoteričtí s nějakou pránou ve vzduchu, batikovaným tričku a strašně hippie, to nikdo nechce, jenom prostě klid..

Já vím že to máte těžký, já to mám taky těžký, všichni to máme těžký. A víte co, jsou taky věci, který jsou lehký. Jsou to věci, na kterých se musí pracovat.

Já bych taky někdy chtěl být unavený, ale třeba můj otec, můj vzor, říká: „Jsi podrážděný, protože chceš být podrážděný..“. A já si na něj vždycky vzpomenu a řeknu si ok, tak teď budu podrážděný a naštvaný. A pak si řeknu, no ale on by se v tuhle chvíli sebral a pro toho člověka těch 50 km tím autem večer dojel a vzal by ho domů, protože tomu člověku se rozbilo auto. A úplně se začneš stydět proč jsi ty podrážděný, když tvůj vzor ne, on by byl v pohodě a udělal by to.

A to jsou všechno drobné věci a já se snažím ten život skládat tak, abychom byli dobří lidé, abychom se projevovali dobře, abychom kolem sebe šířili auru pohody a možná že i tohle na nějaké úrovni mi nevystresuje tělo tak, že potom onemocní. Takže i takhle to vidím, ale zítra po tomhle rozhovoru budu mít chřipku, to je jasný.. (smích)

Kde se vidíš za takových 5, 10, 15 let, táhne tě to ještě jiným směrem, než je freediving nebo ses v něm kompletně našel a víš, že to chceš dělat do konce života?

To je opravdu složité. Jsou to plány, které mi rozmělní tu pohodu toho přítomného okamžiku. Zeptej se psa, co bude dělat zítra a co dělal včera, on vlastně žije jenom v tu chvíli a nemůže mít nějaké dlouhodobé vize.

Většinou je blbý, že když začneme být moudří, tak umíráme.

Spíš bych to viděl, co bychom chtěli dělat a moje vize určitě nejsou sportovní. Máme dílčí plány. Chtěl bych si jednou proplavat něco, takže ok, fajn, a užívám si tady tu cestu. Říkám si jé, to bude super, se to povede a nebo se to nepovede a to bude taky super, protože během toho, co se k tomu blížím, tak si strašně užívám to kolo a ty běžky a tu jógu a tu konverzaci a to učení vás lidí. Vy mi dáváte skvělou zpětnou vazbu. A já bych v tom chtěl pokračovat. Já bych chtěl předávat to, co jsme získali, tady ty, už bych chtěl říct zkušenosti, moudrost.

Většinou je blbý, že když začneme být moudří, tak umíráme. Je to vždy na konci, teď už se nestresuješ ničím, protože už jsi starý, už ten autobus nedohoníš. Už máš za sebou spoustu věcí a teď jsi klidný. Stáří dneska není cenné, u nás jsou staří jako odpad. Důchodci. Dělej, ať už chvátá na přechodu. Ale stáří je úžasné! Stárnutí je úžasné, všechno se zklidňuje, a ty získáváš nadhled nad spoustou věcí, kdy už se nestresuješ, nikam nechvátáš. Už jsi celý takový uklidněný.

A já bych chtěl být celou dobu furt dál stejný, uklidněný, žít venku, žít v nádechu, předávat tyhle zkušenosti, teda já doufám, že jsou to zkušenosti.

Doufám, že jednou si budu moci přečíst, že třeba někdo řekl: „Hele, ten člověk je moudrý..“, až mi bude třeba 80 a budu ty věci předávat svým vnoučatům. I to je vlastně dílčí nesmrtelnost, za kterou jako lidský druh jdeme.

Tak to jsou věci, které já vidím dál. Já bych to chtěl dělat furt stejně, nějakým způsobem být platný lidem, kteří hledají nějakou jinou cestu, aby mohli říci: „Hele, tady je někdo, kdo vlastně přemýšlí podobně jako my. Co dělá, je možné se s ním někde potkat? Je možné s ním třeba začít sportovat?“ A já bych chtěl říci jo, sport je nejrychlejší cesta k nějakým meditacím. Já tě unavím a pak když tě unavím, tak ty jsi třeba jako starý člověk, ty jsi unavený, už nikam nemůžeš, ty nechceš jít běhat, nechceš jet nakupovat, jsi unavený, chtěl bys sedět a koukat do nebe a meditovat. Říct já už teď nic nechci. Já vám to poskytnu, já vás sportem unavím.

A tohle bych chtěl lidi učit. Tohle si myslím, že v dnešní hektické době jsme strašně zapomněli. Já se v tom vidím dál a jestli už to nebudou hloubkové výkony nebo to nebudou vzdálenosti na běhání, mně to je jedno.

Měli bychom mít cíle a ne sny.

Plánujeme spoustu projektů v roce 2020, které by právě měly začít tady s tím celým life stylem kolem toho žití. A bude to hlavně kolem žití v nádechu, ale budou to i hory, budou to kola, bude to freediving, bude to všechno dohromady. To je moje vize, předávat dál nějaké zkušenosti. Tam se vidím.

Máš nějaký nesplněný sen?

Mám, mám! Teď to strašně dehonestuje celý rozhovor, ale to je jedno, protože to je úplně odlišné. To je sen, to není cíl. A sen je nesplněný a on se nesplní a já vlastně ani nechci, aby se splnil, protože by to nebyl sen. A ten můj sen je být závodníkem v rallye autech. Zní to strašně!

Tak to jsem nečekal.

Jo, já vím, to nečeká nikdo. To je takový můj sen. A je to strašně hezký, je to takový jako wow! Bych jezdil v autech, závodil, měl bych za to peníze a je to vlastně strašná blbost.. A jezdil bych tady rychle po lesích rallye. Ale já hlavně po jeho cestě vůbec nejdu a ani si ho nechci splnit. Je to sen, je to nějaká chiméra, která mi udělá tenhle úsměv na obličeji. A je to fakt legrace a vždycky koukám na rallye, na kluky jak jezdí „svěťák“ a říkám si, to je prostě bomba! Musí to být úžasný zážitek, strašně intenzivní. Je to úplně opačné, než dělám já, a proto je to i v té kategorii těch snů a ne cílů.

A my bychom měli mít cíle a ne sny.

Díky moc za rozhovor a ať se daří!

Děkuji, děkuji, bylo mi moc potěšením.

Předchozí (2. část rozhovoru) zde
Předchozí (1. část rozhovoru) zde

Odkazy:

Facebook: Sedmset Dvacet
Web: www.PimpYourLife.cz