Freediving: To, že nevidíš žraloka, neznamená, že žralok nevidí tebe, zážitky, zvířata a strach

Můžeš nám popsat tvůj nejzajímavější podvodní zážitek?

Poslední rok potápím hloubky bez brejliček nebo v takových brejličkách, ve kterých nic nevidíš, protože máš nose-clip, takový skřipec na nose, který ti umožňuje tam nemít prsty a tím pádem můžeš zaujmout lepší hydrodynamickou pozici tvého těla, ale tím pádem nic nevidíš.

Hodně dlouho jsem se věnoval potápění s maskou normálně i do hloubek, abych pod tou vodou hlavně něco viděl, a proto jsem tam vlastně pod tu vodu chodil, podívat se, jak to tam vypadá, co tam žije.

Zážitků pod vodou mám tím pádem spoustu. Je to tak strašně emoční záležitost, já bych to přirovnal…už ti třeba někdy přišla srnka na dva metry se k tobě podívat jak vypadáš? Jo, když má vzteklinu, tak určitě přijde, ale jindy ne a tady pod tou vodou jsou ty ryby velmi zvědavé se podívat, co tam jako vytváříš. Ještě ke všemu tam vypadáš, jak když jsi zraněný, protože neumíš kopat a hodně, hodně, hodně ty ryby přijdou na interakci.

Největší zážitek..delfíni! Vzpomínám, jednou jsme si to někde pod vodou úplně nádherně rozdováděli a oni potom připlavali do interakce..

Interakce se zvířaty pod vodou je pro mě maximální zážitek a je jedno s jakým zvířetem.

Vzpomínám si, že jsem stoupal k hladině asi z 30 metrů, kam mě to stádo zatáhlo. Nabízeli, tak jsem šel, a pak jsme plavali k hladině a ten jeden delfín šel vyloženě blízko a furt blíž a blíž a teď ty ploutvičky ti úplně strkal do rukou a já si říkám, tak jako fakt to chceš jo? No tak já se tě teda chytnu..

To byl pro mě asi největší zážitek, když jsem viděl, že to tam šlo fakt jako interakce tělo na tělo. Teď taky naposledy v Egyptě mě úplně nechtěli pustit k hladině, mě obklíčili a šli velmi blízko. Delfíni jsou úžasní..

Ale ony jsou úžasné i želvy, vedle kterých si ležíš, ony tam koušou ty korály a teď na tebe koukají, jsi tam půl metru od ní, v podstatě ji nezajímáš a přitom ona o tobě moc dobře ví.

Velké manty – Manta rays. Máme na Nusa Penidě (Indonésie) takovou lokalitu, kde jsou manty s 5-6metrovým rozpětím a ony jsou takové mírné, takoví fakt andělé pod tou vodou. Se tam vznášejí a vypadá to nádherně.

To jsou tak strašně krásné věci pod vodou, když tam něco žije, a ještě ty ho zajímáš a ono to fakt přijde a chce to s tebou dělat věci, že vybrat ten nejvíc intenzivní zážitek v podstatě nejde.

Nezapomeňte nikdy, že to zvíře pod vodou si s vámi může chtít hrát taky.

Já jsem ještě nepotápěl, a nebyl pod vodou v interakci, s velrybami. Měli jsme velrybí žraloky, což je taky úžasné, ale ty velryby, to je věc, která mě ještě čeká, na kterou se strašně těším a vůbec na ni nechvátám, protože se těším na to těšení se. A chci si tou cestou jít, protože interakce se zvířaty pod vodou je pro mě maximální zážitek a je jedno s jakým zvířetem.

V jednom videu jsem viděl, jak freediver plaval s velrybou a ona si s ním začala hrát po svém, plula nad něj, kopírovala jeho směr pohybu a nechtěla ho nějakou chvíli pustit k hladině.

Občas říkáme, nezapomeňte nikdy, že to zvíře pod vodou si s vámi může chtít hrát taky. My jsme totiž takoví zblblí z toho, ve kterém světě žijeme, že máte doma psa – jé pejsek ti něco hází, myšku, čertíka, já nevím, jak to nazýváte, a ty mu to házíš zpátky. A když tě to přestane bavit, tak se na to vykašleš a pes smutně kouká, ale tím to zhaslo. Ale pod tou vodou někdy velmi rychle zjistíš, že když si to zvíře chce hrát taky, tak ono má spoustu možností, jakože si třeba fakt chce hrát.

Tuleň po tobě leze po zádech, a teď jsi ho rozdováděl, tak tady ho máš. Teď jsi ve vodě a ty zjistíš, že z té vody nevyskočíš ven lusknutím prstu, že musíš taky ještě plavat k lodi a ten tuleň na to má třeba jiný názor, třeba si s tebou chce hrát dál, protože jsi byl skvělý. Pro mě jsou tohle takové intenzivní zážitky.

Studenti tam vždycky udělají takovouhle nějakou chybu a pak se tomu na učebně smějeme. Je to úžasné, ale bacha na to.

Taky jsem zkoušel pohladit takovou větší Trigger fish a pak mě naháněla a „hrála“ si se mnou, dokud jsem nevylezl na břeh. A i další dny si mě pamatovala a šla po mně…

To jsou takoví pitbulové.. (smích)

Kde se potápíš nejraději? Máš nějaké své oblíbené lokality?

Teplá voda, skvělá viditelnost. To jsou takové dvě věci, co potřebuji k životu.

Lidi mají různé definice teplé vody, já mluvím o teplé vodě, která je 28+ °C. Protože tam si myslím, že už opravdu můžeš jít klidně v plavkách nebo jenom vršku neoprenu. A najednou fakt děláš freediving, což by mělo být potápění bez vybavení.

Hladinu najdeš a vzduch nikdy nedojde.

Těch definic je spousta, ale když se oblékáš do toho neoprenu, bereš si opasek, „tajhle“, tohle, šnorchl a ploutve a vršek neoprenu, spodek, ponožky, rukavice, a teď jako „néé freediving“.. Ale když si pak vezmeš plavky a monoploutev, masku a tady s tím mi spadneš do 15 m a jsi v tom takový fakt svobodný, to je pro mě ten FREEdiving.

Indonésii mám moc rád, tam jsem vyrostl jako freediver.

Teď včera jsem říkal svojí ženě, že se strašně těším, až se vrátím na ten hluboký vrak, co tam máme, 20-40 m, který si proplavávám. Mám tam takový natáčecí projekt, na kterém dělám každý rok. Jde o to, že oceán si bere zpátky ten vrak a to je moc hezký. A ta dokumentace, kterou tam provádějí i kluci z Relax Bali pomocí fotek, tak tady tím videem jednou za rok graduje, protože po roce se ten vrak fakt změní. Tam se fakt těším. Teplá voda, čistá voda.

Na co myslíš, když jdeš do vody? Snažíš se tu hlavu vyčistit?

Vůbec, ne, já jsem zjistil, že už to vůbec nepotřebuji.

Jsem o tom přemýšlel, když jsem šel nějakou větší hloubku, jestli potřebuji ticho, rozcvičit se a tak a nebo jestli to nepotřebuji. A já to nepotřebuji. Já si beru ploutev a ve chvíli, kdy zanořím obličej pod vodu, vezmu si šnorchl do pusy a podívám se dolů, tak vím, že jsem zpátky tam, kde bych chtěl být a užívám si okamžitě ten přítomný okamžik, ale nepřipravuji se nijak.

S pochybností přijde panika a panika stresuje a stres dole v kombinaci s tou panikou je špatně.

Ráno si určitě zacvičím, rozhýbám hrudník, nějakou tu flexibilitu, kterou já, protože cvičím každý den, tak mám fakt dobrou, takže vlastně ani už toto nemusím. Já prostě chci jít do vody a takhle to mám.

Měl jsi někdy pod vodou strach o svůj život nebo o životy lidí okolo?

To jsou dvě absolutně rozdílné otázky. Já jsem měl pár situací, kdy to bylo takové těžké a už dole jsem věděl, že to bude těžké. Pochybnost nepřišla, či s pochybností přijde panika a panika stresuje a stres dole v kombinaci s tou panikou je špatně.

Musíš si říct, že na to máš a že hladina je tam a ty ji najdeš, to je důležité. A udržet chladnou hlavu a vyřešit tu skládačku, kterou potřebuješ vyřešit.

Párkrát tam byly takové situaci, kdy jsem věděl, že to bude nahoru trochu delší..chce si to cvaknout v hlavě. Ono ti dole totiž nedojde, tam můžeš počkat ještě klidně dlouho, ale ten skutečný čas neovlivněný tím tlakem dole, kde ten kyslík je pro tvé tělo v hloubce vydatnější, tak ten skutečný čas ti utíká, takže ty na tu hladinu prostě musíš. Takže tohle není důvod panikařit, na konci to možná bude trochu těžší, ale taky tam máš ten buddy tým dvou. Někdo na tebe čeká v určité hloubce, takže se vlastně vždy spoléhám na to, že mám všechno zajištěné a bude to dobrý.

Ale vyloženě strach jsem měl. Jednou jsem se vyřezával z vlasců na Attersee a tam jsem byl už dole fakt vyděšený. Těsně před tím, než jsem šel pod vodu, jsem se na hladině rozhodoval, jestli si mám dojít zpátky do auta pro ten nůž, který jsem tam zapomněl a nebo ne a jo a nebo ne, jo a nebo ne…a nakonec jsem se rozhodl, že si do toho auta pro ten nůž dojdu.

..a dole si řekneš no, tak tohle bude dlouhý a začneš makat, protože stejně tam nic nevymyslíš, musíš jít zpátky.

A dole když jsem si zamotal tu smyčku kolem ruky, následně jsem se otočil a strčil jsem tam i hlavu, tak teď tam byl ten strach, si říkám: „Panebože, tak teď s sebou nemít tu kudlu, tak by to bylo špatný.“

Takže to byl asi můj jediný strach pod vodou, jinak to vždycky bylo takové to, že se potopíš do hloubky a sáhneš si na ten svůj výkon a dole si řekneš no, tak tohle bude dlouhý a začneš makat, protože stejně tam nic nevymyslíš, musíš jít zpátky. (smích)

Strach ne, strach fakt jenom tenkrát, takový ten strach co by bylo kdyby. Ale pod vodou, hladinu najdeš a vzduch nikdy nedojde, to je taková mantra, kterou jsme si vždycky říkali.

Ty máš za sebou už určitě tisíce ponorů..

Desetitisíce.

Takže tam nějaká jistota asi je. Máš tedy asi větší strach o ty potápěče, kteří tam jsou s tebou.

Hele, můj taťka, protože to je kapacita v oboru medicíny, říká že když nejde o život, nejde o nic. A my se snažíme studenty tak vézt, aby byli konzervativní v přístupu, aby prvních pár let nezávodili, aby se pomalu posouvali, objevovali svoje limity.

A já když se svými studenty někam jdu, tak já o ně strach nemám. Já jim fakt věřím, věřím tomu vzdělání, které dostali a nějak se nebojím.

Freediving je bezpečný sport.

Samozřejmě někdy tam někdo udělá nějakou hloupost, ale já se zase většinou s těmi lidmi snažím chodit dolů do hloubek a být s nimi.

Co se týče jiných lidí okolo, tak tam se občas fakt děsím. To opravdu musím říct, že jo. Někdy vídám nějaké šnorchlaře v Indonésii, v mexických Cenotes, kteří se pustí někam do nesmyslu a to jako fakt vážně.

A scuba diving, jak ses ptal i na potápěče okolo, tak já tomu sportu rozumím, protože jsem vyrostl v Indonésii mezi samými „scubáky“, přístrojovými potápěči a vím, jaká jsou úskalí, ale zase to dělá každý, bez jakékoliv přípravy na to.

Můžeš dopít pivo, dojíst klobásu, navléct se do neoprenu a jít pod vodu, to se normálně může. Nebo může, to se nemůže! (smích) Ale lidi to dělají.

Nebo jsem viděl, že první co, tak si dá cigáro. To není sport, to je zážitek. Úžasný, ale zážitek. Tak tam si občas říkám, tak tohle je jako hustý, tam někdy strach o ty lidi je.

Jenom dvakrát v životě jsme řešili nějakou větší situaci. Jednomu chlapíkovi snad prasknul žaket nebo něco takového, že vlastně začal padat dolů, tak tam různě dolů odhazoval závaží a my jsme mu pak nějak pomáhali, bylo to divoký.

To, že nevidíš žraloka, neznamená, že žralok nevidí tebe.

Freediving je bezpečný sport si myslím. Když nemůžeš, tak se jdeš vynořovat. A ve scuba divingu máš na zádech vybavení, vybavení může selhat, ale taky máš buddy tým dvou, máš tam spoustu safety.

Já obecně nemám pod vodou strach o lidi. Myslím si, že vědí, co dělají, že mají všichni za sebou vzdělání a vědí, co dělají.

To bude asi možná i výhoda, že jako freediveři nemusíte hlídat nějaký čas na dekompresi a podobné věci, co musí ti se scuba lahvemi na zádech.

Určitě, nemusíme. My tam chodíme do tak malých hloubek a na tak malý čas, že když dodržujeme povrchové intervaly mezi ponory, ty tam samozřejmě musí nějaké být, nemůžeš jít hned zpátky dolů, tak my nepotřebujeme dělat přímo pod vodou nějaké zásadní věci.

Freediving je znám tím, že před ponorem a při něm je potřeba být maximálně relaxovaný, mít pokud možno čistou hlavu a minimum adrenalinu. Když tak ležíš na hladině a nevíš co je ve vodě kolem tebe, pod tebou..tam asi není moc prostoru přemýšlet o tom, jestli kolem tebe nekrouží nějaký zvědavý žralok. Nemáš strach, že připlave ochutnat, co se to tam vznáší? Nemyslíš na to?

No, já bych ti odpověděl takhle. Zeptal jsem se jednoho kamaráda z Austrálie, říkám mu:

• Martin:
  „Hele, jak vy tam potápíte? Vy tam těch žraloků máte fakt hodně.“
• Australan:
  „No máme, ale my používáme plašičky na žraloky“.
  
• Martin:
  „Jako fakt? A funguje to?“
• Australan:
  „No to my nevíme, žádný žraloky nevidíme.“
• Martin:
  „Počkej a jaký je celý příběh?“
• Australan:
  „No čoveče, žádný tam není, když to máme zapnutý. Máme to na systémech, na bójkách, na lodi, jako fakt hodně. No a pak jsme to jednou vypnuli a během půl, třičtvrtě minuty jako fakt připlavali.“

Takže tenkrát prý vzniklo pořekadlo „to, že nevidíš žraloka, neznamená, že žralok nevidí tebe“.

Já jsem se smál, a co se týče toho, kde my jsme s nimi byli. My jsme potápěli s velrybími žraloky, a ti jsou mírumilovní, živí se planktonem, ale i s kladivouny v Mexiku, v Durbanu, v jižní Africe, v Jihoafrické republice jsme se potápěli se spoustou „útesáků“, White tipy, Black tipy, připlaval nám nějaký Tygr, Bull Shark. Taková zvířata, která už mají trochu stigma, že jsou agresivní.

My jsme vždycky zakrmili nějakou část oceánu rybami, krví a tak dále, abychom je nalákali, abychom se pod vodou mohli vůbec na něco podívat.

A oni žraloci agresivní nejsou, ono je to velmi plaché zvíře, velmi plaché stvoření a když vlastně víš, kdy tam máš jít, ne v době kdy se třeba živí nebo krmí, tak se většinou eliminuje jakákoliv možnost problémů.

Já mám pocit, že jsem četl statistiku, 8 lidí za rok zemře na útok žraloka na celém světě a 10 000 lidí v Čechách umře na chřipku a s tím přidané problémy. A to jako vážně a teď si pak vždycky říkám, ty bláho, tak neměli bychom řešit místo viru Zika tady nějakou obyčejnou chřipku nebo třeba nadváhu?

Já se ve vodě těším, že tam něco připlave a ten žralok, byla by to… Vzpomínám si na Philippe Petita, který jako první člověk přešel mezi dvojčaty (v NY), než to sestřelili v roce 2001, tak si tam natáhl lano a přešel. Provazochodcovskou šou tam dělal hodinu, sám si to připravil. A když se ho tenkrát ptali, co by se stalo, kdyby u toho pokusu zemřel, řekl, co by to bylo za nádhernou smrt, protože by zemřel při provozování svojí vášně.

A teď když si vezmu tu statistiku těch 8 lidí po útoku žraloka, řekneš si, tak i kdyby se tam něco nedej bože stalo, tak furt si myslím, že jsi byl v oceánu, dělal jsi to co jsi miloval, byla by to strašná náhoda, je to strašně smutný, samozřejmě, ale furt lepší než ta chřipka, která se taky může stát.

..všechny vjemy jsou ztlumené tím, že vám vlastně dochází čas.

Nebojíme se ničeho a koukáme se, jsme připravený, učíme se o oceánu, učíme se o interakci se zvířaty a chováme se tam jako na návštěvě, takže si myslím, že jsme vyeliminovali jakékoliv možnosti, aby se to stalo, kromě náhody.

Ono je asi potřeba potápět, když je dobrá viditelnost, aby ten žralok nepřiplaval a ze zvědavosti neochutnal.

Určitě, zase ta viditelnost, to je alfa a omega potápění na nádech.

Jak se pod vodou cítíš a proč tě to tam tolik láká?

Já si spíš vzpomínám na poměrně intenzivní zážitek, kdy jsem pod vodou konečně necítil nic.

Já, a myslím, že to má hodně lidí, se potopím a teď je tam těch vjemů strašná spousta, ale všechny jsou ztlumené tím, že vám vlastně dochází čas. Takže já jsem strašně dlouho, protože teprve posledních 2,5 roku to nemám, pod tou vodou cítil, že mi dochází čas.

Ten zážitek tam je, je to nádherný, všechno dobrý, ale furt tam na pozadí slyšíš ty hodiny, tik tak, tik tak, jo.. „Hele už bude minuta, za další minutu budu muset z vody, a furt říkám tak co, ještě je mi skvěle, kdy už mi nebude skvěle? Teď je to skvělý a bude to ještě za chvilku skvělý?“ Furt je tam někde něco takového.

Já si vzpomínám ten ponor, to bylo taky zrovna na Bali, když jsem se poprvé potopil někam, a to bylo třeba jenom 10 m, a tam jsem si klekl do písku a koukal jsem kolem sebe a teď jsem koukal a koukal, to připlavala spousta ryb, ony jsou hodně zvědavý, a je to tam nádherně zarybněný tam kde žiji já. A teď jsem si uvědomil, že ten tik tak zvuk tam není, že najednou jsem tam, a teď už jsem tam asi docela dlouho, a že tam vlastně necítím nic.

A tohle byl pro mě úplně maximální zážitek a od té doby jsem si ho chtěl uchovat, takže najednou se mi to nějak zlomilo v hlavě a já jsem prostě přestal řešit, na jak dlouho tam jsem. Šel jsem do vody a šel jsem z vody a teď jsem se vynořil a zjistil jsem, že jsem byl dole třeba 2 nebo 3 minuty, a že jsem vlastně nevěděl, jak dlouho tam jsem, protože už jsem měl takovou víru ve svoje schopnosti a v ten mechanismus toho těla, které mi začne dávat signály, že už tam třeba nechce být.

A najednou tam člověk byl pro těch pár minut, teď zase uvádím časový úsek, ale pro těch pár okamžiků, kdy jsi necítil nic, byl jsi tam..prostě jenom byl a byl jsi úplně šťastný.

A ztlumil se i ten neustálý čas za pozadím, nebylo to kolik metrů, nebylo to kolik sekund, bylo to najednou „jééé, jéé…“. No a to je všechno.

A teď vlastně když tam nic necítím, tak jsem dosáhl toho svého cíle. Já jsem tam doma, já se tam cítím stejně jako teď tady na gauči, když tady spolu povídáme. A to je můj cíl i do budoucna. A proto ani nechci neustále posouvat ty rekordy. Protože každý ten ponor bude v některé části bolestivá vzpomínka, kterou pak přehlušíte tím vzrušením po tom ponoru.

Poslední dobou je hodně velké téma celosvětové znečištění oceánů. Jak to vnímáš ty jako freediver a je situace opravdu vážná?

Víš, Dalajláma tvrdí, že věci, které mají řešení, tak si nemá cenu dělat starosti a věci, co řešení nemají, tak to už vůbec nemá cenu si dělat starosti, protože nemají řešení.

A stran toho, co my děláme tady té planetě, myslím tím včetně mě, tak to jde za určitý horizont událostí, který nemůže na konci skončit dobře.

Spoléháme se jenom stále na technologie, že to za nás všechno vyřeší, ale zdroje, ona veškerá technologie je přetavená z těch zdrojů, nerostů, vody, to není nekonečný, to prostě někde dojde.

Mně nejde o to, co se bude dít dál s odpadem, já bych byl rád, kdyby odpad nevznikal.

Mě tohle vadí, ale že bych se tím psychicky nějak zabýval.. Snažím se jít příkladem, snažíme se třeba na těch našich kurzech v Chorvatsku. Staráme se o plastovou problematiku, sbíráme, uklízíme pláže, snažíme se třeba dělat ecobricks. To je, kdy do pet flašky rozstříháváš a cpeš další plasty, ať už to je ze sušenek nebo čehokoliv, co si studenti koupili, protože my to s mojí přítelkyní Mirkou nekupujeme. A cpeš to do té pet flašky a když je našťouchaná, úplně plná, tak z 20 pet flašek uděláme třeba sedačku, kterou potáhneme nějakou cordurou, sešijeme ji a najednou je z toho lavička na sezení.

Já vím, že to neřeší koncepčně plasty, ale to jsme právě zase u toho, tím já se nemůžu zabývat, protože já nezměním svět, já nezměním myšlení lidí. Když si každý z nás jednou denně nekoupí jednu pet flašku, tak bude za den o 7 000 000 000 pet flašek méně.

Mně nejde o to, co se bude dít dál s odpadem, já bych byl rád, kdyby odpad nevznikal. A v tu chvíli jsme moc malý pán a myslím, že i ta frustrace z toho, že neseš ty petky nebo cokoliv máš doma do toho správného kontejneru. A teď musí lidi cítit frustraci, protože neví, co se s tím dál stane, a že to třeba soused nedělá. A to vlastně dehonestuje to, proč to dělají a tu vnitřní integritu v tom ztratí. Řeknou si: „No tak to je k ničemu, se na to můžu vykašlat“. Nedej bože pak vidí nějaké video, že ten kontejner potom vysypali na normální skládku, což může být pravda a nebo taky ne.

A tohle je to co je, staráme se o to, co my každý můžeme udělat. Snažíme se, začínáme v málu, myslím že pár lidí, i díky tomu co o tom říkáme, třeba změnilo přístup.

Ono malinko, strašně málo stačí, maličkosti, nekupují si balenou vodu, jeden z úplných nesmyslů a pak to i nevypadá tak hrozně, tak jak to bývá na tom internetu v těch místech, kde teda ta problematika je nejhustější.

Plastu v oceánech je hodně. Já bych řekl, že jedno z nejméně zasažených míst máme třeba v Chorvatsku, tam kde každé léto žiji 4 měsíce. Je to paradox, ale normálně to tam fakt vypadá dobře. A paradoxem toho je, že ten plast z Evropy tam není i kvůli tomu, že my se ho zbavujeme. A ne jako že bychom ho tady pálili ve spalovnách, ale ona ho od nás kupovala Čína a Indie a myslím, že v lednu, na začátku 2018, vypověděli smlouvu o odpadech. A od té doby jsme najednou zjistili, že tolik spaloven zase nemáme, že ta kumulace odpadu v přístavech roste, a teď to není kam dávat, takže ona ta čistota Středozemního moře, která byla dost zásadní, tak byla i díky tomu, že od nás ten plast někdo bral a my se furt plácáme po zádech, jako že my tady v unii nemáme problém.

Teď jsem asi spoustu lidí urazil, ale víte co, to je realita. My v tom nejsme dobrý, my to jenom umíme prodat. Na emisní povolenky nebo já nevím na jakékoliv další věci..

Au, je to složitý problém. I z oceánu sbíráme nějaký plast. Když ho vidíme, samozřejmě zastavím loď, vysbíráme to, je to kapka v moři, je to egoistický, protože mi to udělá dobře a přitom koncepčně se nic nezměnilo.

Kdyby to za ten den udělal na moři každý, tak se něco změní…

Něco maličko, promile, je to maličko, maličko. Kdyby si každý, ten co tam ten plast viděl, odpoledne nekoupil nic z plastu, tak se něco změní. To je to co bych viděl. Prostě to zkusit nekupovat, tlak na společnosti, které ten plast produkují. Když budou mít zpátky feedbacky, že nemusí, že lidi si to koupí i bez toho plastu, tam si myslím, že by to mohlo být dobrý. Uvidíme…

Konec 2. části třídílného rozhovoru s Martinem Cheníčkem. Take another deep breath and..stay tuned! 😉

Předchozí (1. část rozhovoru) zde
Následující (3. část rozhovoru) zde

Odkazy:

Facebook: Sedmset Dvacet
Web: www.PimpYourLife.cz
Podvodní fotky: Karel Fiala