Kolik stojí život na jachtě, jak při plavbě vydělávat peníze, o lodi Vagant, zážitky a cesta

Můžeš nám, prosím, přiblížit, jaké jsou na takové cestě finanční náklady, co leze nejvíc do peněz a na čem se dá naopak, oproti pobytu v ČR, ušetřit?

Samozřejmě obrovský náklad na tento způsob cestování je na začátku. Pořízení si vlastní lodě a pak její vybavení úměrně oblastem, kam chcete plout.

Miluji každý den na lodi. Život na lodi za plavby. Pro ten to všechno dělám.

Ale řekněme, že tohle už máme za sebou, sedíme na lodi a plujeme po světě.
Každý materiál se opotřebovává, stroje se porouchají, je třeba se o věci starat. To je ale podobné jako starost o auto. Náhradní díly na lodě jsou drahé, oproti těm na auto, takže preventivní údržba lodě se vyplatí.

Uvedu příklad, nové plachty na loď naší velikosti mohou přijít až na 300 000 Kč, takže se vyplatí o ně pečovat, včas refovat, zbytečně je v bezvětří nevystavovat UV záření, každý uvolněný šev včas opravit a budete s nimi plout i 10 let a nebudou vás stát nic. Zadřená převodovka vás může stát 70 000 Kč, ale když budete kontrolovat a měnit olej, starat se, přežije i s motorem vaše děti.

Náklady na palivo jsou pro naše cestování nižší než benzín do auta při životě doma.

Palivo. Kdo má rád motorové lodě a půjčí si velký motorový člun v Chorvatsku, klidně může za hodinu spálit až kubík nafty. Něco šíleného. Ale my plujeme na vítr, když nefouká, stojíme a čekáme, až zase začne. Motor používáme prakticky jen pro vyplutí a zaplutí do přístavu, kotviště. Takže jsme půl roku na cestě a máme ještě 3/4 nádrží s naftou tankovanou ještě v Gibraltaru. Náklady na palivo jsou pro naše cestování nižší než benzín do auta při životě doma.

Při cestování lodí po světě neplatíme nájem, elektriku, vodu. Poplatky bývají za stání v přístavech, ale tam my nejezdíme a všude stojíme na kotvě před přístavem, nebo v zátoce, zadarmo. A do města jedeme na našem člunu, ten samozřejmě nějaký benzín spálí (motor), ale řekněme, že je to náklad stokoruna na měsíc.

Čemu se nevyhneme jsou administrativní poplatky tam, kam přijedeme. Někde vyberou jednorázově pár euro za celní a pasové odbavení (Martinik 5 EUR), někde vás zkasírují za pobyt a právo k plavbě v jejích vodách (Grenada 32 USD). Zvlášť vás můžou kasírovat za vplutí do přírodních rezervací a parků. Ale zase je to stejný náklad, jako když se do těch oblastí rozhodnete jít po zemi, taky zaplatíte vstup.

Takže vlastně pravidelný náklad při naší cestě je jen jídlo, nějaké to pivo, případně když si chce člověk půjčit někde auto na výlet (ale my máme dvě kola a jezdíme na kole).

Samotné cestování je levné, život vyjde na podstatně méně peněz než doma.

Vaříme zásadně z čerstvých surovin, nemáme konzervy, průmyslově zpracované polotovary a podobně. Kde to jde nakoupíme hromadu čerstvého masa, naporcujeme si ho, každý kus zavakuujeme (na lodi máme profi gastro vakuovačku) a zamrazíme. Pak vejce a zelenina. Hromady zeleniny. Když to odhadnu, celé naše stravování jde zvládnout za částku 150 Kč na jednoho a den. Vaříme si sami, nechodíme do restaurací. Jen na pivo.

Když to shrnu, samotné cestování je levné, život vyjde na podstatně méně peněz než doma. Ale musíte si sami vařit, vyhýbat se místům s nákladnými poplatky a nesmí se nic moc kazit na technice. Když si k jídlu koupíte i nějaké víno, či pivo, občas si zaplatíte vstupenku do nějakého muzea a podobně, benzín do člunu, nějaké administrační poplatky na místní správu, plechovku barvy na vazelíny na údržbu lodě…měsíční náklady na takový život odhaduji do 7 000 Kč na osobu a měsíc.

Na plavbu jsi vyrazil se šikovným kamarádem Pepou. Můžeš nám o něm něco také říci?

Pepa. Známe se od roku 2010. Tehdy jsme, jak už jsem říkal, si s kamarádem pořídili naši první loď a museli si ji přeplout z Les Sables ve Francii do Chorvatského Sukošanu. A potřebovali jsme posádku. Dali jsme si inzerát a s jinými s námi vyrazil i Pepa. A padli jsme si do oka.

Udržovali jsme spolu kontakt i v dalších letech, on chvíli plul jako posádka na dalších lodích, chvíli na vlastní lodi v Řecku a v roce 2016 jsme se zase sešli, tentokrát už jen já a on a začali jsme připravovat tuto plavbu. Zase jsme si přepluli koupenou loď, tentokráte ze španělské Barcelony do italského Monfalcone a tam jsme ji dva roky připravovali na naši cestu. Celou dobu už jen sami dva.

Velkou oporou a pomocníkem je můj syn.

Pepa na podzim 2018, tedy už na naší plavbě, bylo to za Gibraltarem, oslavil 61 let. Je rozvedený, děti už má velké s vlastními rodinami, takže není doma ničím vázaný a může cestovat dle libosti.

Dá se říct, že je to „univerzální voják“. Řemeslník a kuchař. Nedovedu si tuto plavbu bez něj představit. Vagant není loď pro sólový jachting, je to poměrně složité a ne snadno ovladatelné plavidlo se spoustou doplňkové výbavy. A Pepa rozumí elektrice, motorům, svařování, soustružení…

Prostě se na naší lodi stal strojníkem a kuchařem. Já mám na starosti zase vše co se týká plachet, navigace, radiokomunikace a komunikace s úřady, předpovědi počasí, plánování plavby.

Máme to rozděleno (samozřejmě si pomáháme navzájem), ale náš systém nám funguje a klape.

A co další lidé, které na cestách potkáváš. Jací jsou? A stíháš se na tvé cestě skamarádit s domorodci?

Na cestách samozřejmě potkáváte spoustu lidí. V první řadě je to jachtařská komunita – lodí se pohybujete po světě místy, kudy plují i další posádky a lodě z celého světa. Máme stejné mapy, stejné piloty (tištěné průvodce), pravidla počasí platí pro všechny.

Abych uvedl příklad. Z Evropy do Karibiku se dá plout na plachetnici nejspolehlivěji v období prosinec až březen. Využíváte k tomu tradiční pasáty od Afriky, tak to prostě funguje. Tuto cestu volí stovky lodí a posádek každý rok.

Takže se stane, že pokud se rozhodnete zahájit přeplavbu Atlantiku z Kapverdských ostrovů, v zátoce před městem Mindelo na Sao Vincentu se vás na začátku prosince sejde nejméně 50 lodí se stejným úmyslem.

Lodě se sem sjedou z celé Evropy, některé byly v létě na Jadranu, některé na Baltu, ale pokud chtějí být na zimu v Karibiku, v období listopad/prosinec se sjedou na některém kotvišti na Kanárských a Kapverdských ostrovech. A jak se čeká na počasí, lidé se navštěvují na lodích, vyměňují si zkušenosti, rady, tipy, my někomu pomůžeme svařit zábradlí, on nám za to dá nějakou knížku.

A tak to funguje v každé části světa. Nejdříve se seznámíte s posádkami okolo zakotvených lodí.

Typický je zase Martinik. Každý pátek se posádky schází v jednom z barů při happy hour (dvě piva za cenu jednoho) a máte možnost se seznámit s lidmi, kteří už pluli od Antarktidy po Arktidu. Prostě se zeptáte, jak navštívit třeba Haiti, za chvíli vás někdo seznámí s člověkem, který odtud zrovna připlul. Je to bezvadné.

Dokonce se stalo, že jsme v říjnu stáli v Gibraltaru vedle lodě s norskou posádkou, pak každý plul jinak a teď jsme tu stejnou loď a manžele potkali ve stejné zátoce na Grenadě.

Přiznávám, že na nějaká velká přátelství s „domorodci“ to nebývá, pokud jste na každém místě jen chvíli. Samozřejmě, pokud by člověk někde zakotvil na půl roku a déle, vazby se vytvoří okamžitě. Lidé kolem lodí jsou propojení stejnými zájmy a cílem, takže to jde snadno.

Kačky jsou vždycky citlivá věc.

Čím se aktuálně živíš? Pracuješ na dálku v ČR, čerpáš z úspor nebo si nějak přivyděláváš i na tvé plavbě?

Kačky jsou vždycky citlivá věc. Kdo jich má nadbytek, mává nad nimi rukou, že nejsou to nejdůležitější, ale vykládejte to tomu, kdo je nemá…

Co se mě a naší plavby týče. Na cestu jsem vyrazil se svou, sice starší, ale nezadluženou lodí. A dobře vybavenou. Dobře vybavenou znamená ne hloupostmi, ale praktickými věcmi pro dlouhou cestu. Což nezahrnuje klimatizace a výrobníky ledu, ale svářečku, soustruh, pytle elektronických součástek…

Oba s Pepou jsme minimalizovali mandatorní výdaje v ČR.

To znamená:

• Auta jsme odstavili do depozitu (odpadá povinné ručení).
• Sociální pojištění povinné není.
• Ze zdravotního pojištění jsme se odhlásili, nahrazuje ho naše cestovní pojištění (vyjde to na polovinu).

Já v ČR zastupuji jednu polskou loděnici, takže teoreticky bych mohl mít příjem z prodeje jejich produktů, ale spoléhat se na to nejde.

Takže jsme vyrazili a v lodní pokladně jsme měli hotovost, která by starému mládenci v ČR, co platí nájem, lítačku, občas si vyjde do kina a taky musí jíst, vydržela tak na 5 měsíců.

Počítali jsme s tím, že nás to spláchne třeba do Antarktidy a se vším si musíme poradit sami.

A máme ji tam k dnešnímu dni stále. Ne že bychom neutráceli, utrácíme. Ale jak jsem už zmínil, naše náklady se smrskly jen na jídlo, a protože se o sebe staráme a nejíme polotovary a vaříme jen z čerstvého, vyjde nás to na zlomek ceny co doma. Když je někde možnost si koupit 10 kg čerstvě poraženého selete, bereme, naporcujeme, zavakuujeme, zamrazíme. Nic nevyhodíme. Stejně nabereme plata vajec z farmy a pytel hlávek bílého zelí.

Naftu máme ještě z Gibraltaru, kde litr stál cca 14 Kč.

Za přístavy neplatíme, nestojíme v nich, jen povinné poplatky a víza.
A někdy trošku nějaké ty alkoholy.

Velkou výhodou je, že kamkoliv přijedeme, všude mají jachtaři technické potíže. Je to logické, loď je jen technika jako každá jiná a moře je prostředí, které je krutější než jakékoliv jiné. No a my máme loď vybavenou tak, že jsme počítali s tím, že nás to spláchne třeba do Antarktidy a se vším si musíme poradit sami. Od výroby elektriky, přes topení, až po výrobu sladké vody.

Máme na lodi generátor s výkonem 6,5 kW, dvě svářečky, umíme svařovat i nerez, bourací kladivo, mafl, pily, brusky, náhradní díly ke všem možným motorům, převodovkám a opravdu pytle elektronických součástek.

Pokud se vám na lodi něco pokazí a jste někde v civilizaci, lidé jsou zvyklí jít do servisu, tam týden loď (auto…) nechat a pak za to zaplatit balík peněz jako za krávu.

Když je poblíž Vagant (a lidé si to v cukuletu řeknou v okruhu 5 mil), někdo vám zaťuká na trup, vylezete a je tam nějaký třeba Francouz, nerozumíte mu ani slovo, ale on vám podá vypálenou nabíječku a rukama nohama se domluvíte, že se má stavit zítra.

No a pak na lodi musíte mít Pepu. Ten se do toho zakousne a zodpovědně prohlašuji, že dokáže vyřešit 75 % požadovaného. A opakuji, máme s sebou náhradní díly. Druhý den se Francouz staví, vyhrknou mu slzy vděku a jelikož ví, že v servisu by dal 500 euro, bez debaty vytáhne polovinu a všichni jsme spokojení.

A Martinik je v tomto náš Klondike.

Většina dnešních moderních jachet je vyrobena z plastu, ale tvůj Vagant je ocelový. Můžeš nám trochu přiblížit příběh a výběr této lodi a říci nám o ní něco více?

Výběr lodi je krásná etapa. I když se říká, že každý majitel má jen dva šťastné okamžiky – když si ji kupuje a když se mu ji podaří prodat.

Výběr lodě je složitá věc, do které vstupuje mnoho faktorů:

• Kde chcete plout?
• Jste ochotní se o ni starat?
• Kolik vás na ní většinou bude?
• Chcete ji jako chalupu, pozérství, nebo na ní žít a cestovat?
• Budete jen v teple, kolem břehu, nebo pojedete někam do Bužumbury, kde je všechno závislé jen na vašem odhodlání a schopnostech?
• Chcete závodit, nebo provádět expedice?

Tohle všechno jsem řešil při výběru první lodě v roce 2010. Zadání bylo jasné. Dovolenkové plavby v Chorvatsku, vhodné pro děti a jejich matky, takže to byla loď laminátová, vybavená pro komfort. Katamaran.

Ale člověk snící o plavbách za obzor má představy jiné. Zkrátka, když jsem na internetu objevil inzerát, že v Barceloně je na prodej individuálně stavěná loď podle plánů Bruce Robertse (těch konstruktérů na světě není mnoho, takže když si vyberete loď stavěnou podle návrhu Bruce Roberts, Van De Stadt, Reinke…), máte jistotu originálu a roky prověřené konstrukce.

Částky za hliníkové lodě jsou mimo chápání.

Vagant (tehdy ještě nesl název Anantapur), byla loď postavená a uvedená do provozu v roce 2011. A jakmile ji původní majitel a stavitel dotáhl do tohoto stavu a na důchod chtěl vyrazit s manželkou kolem světa, umřel.

Vagant je loď ocelová. Nemám nic proti laminátu, ale to jsou zhusta sériově vyráběné lodě, vydrží hodně, ale do Antarktidy, nebo pro srážku s kontejnerem na oceánu to materiál ideální není. A na konci světa si ho ani sami neopravíte. Při havárii uprostřed Atlantiku je to konečná. Kdežto ocel, když do něčeho vrazíte, pokud se to jen neprohne, ale máte smůlu, že se udělá díra, kladivem ty plechy během pár minut namlátíte zpátky a i pod vodou trhlinu provizorně „zasmrkáte“.

Přiznávám, že mít hodně peněz, osobně bych chtěl na cestu kolem světa loď hliníkovou.

Hliník je dokonce lepší do mrazu, než ocel. Ale částky za hliníkové lodě jsou mimo chápání.

Vagant je Bruce Roberts Spray 400 CC. A jsem na to pyšný.

Vagant má dva stěžně, tedy je to tzv. keč (ketch). Před hlavním stěžněm může nést ještě kosatku a před ní genou, takže najednou celkem 4 plachty.

Váha je obrovská. Papírově 18 tun, ale jelikož si vezeme ty díly, máme cca 2 tuny nadváhu. Jelikož je loď klasických tvarů, je velmi pohodlná, bezpečná…a hrozně pomalá. Má dlouhý kýl, to je jeden kýl od přídě až po kormidlo. Dnešní lodě takové kýly nemají, jsou obratné ale stále se musí řídit. Kam my namíříme Vaganta, tam týden pluje. Velký problém je mu vnutit nový směr. Na vlnách se velmi kolébá, ale neustále pluje stanoveným směrem vpřed.

Vagant má krytou kormidelnu, tzv. pilothouse. Ať sněží, prší, blýská se, kormidlujeme v trenýrkách, suchu a posloucháme audioknihy. Na moderních lodích sedíte na bidýlku venku, přivázaní ať vás vlna nespláchne do moře, v pláštěnce, rukavicích…

Zkrátka, Vagant je až takový originál, že ať stojíme kdekoliv, čluny z ostatních lodí, když posádky jedou na břeh, si udělají zajížďku a jedou se na nás podívat. A fotí si.

Vagant je Bruce Roberts Spray 400 CC. A jsem na to pyšný.

Co na vaši cestu říká rodina? A nerozmlouval vám to někdo z okolí nebo nechtěl se někdo naopak přidat?

Všichni v mém okolí, rodina i přátelé, mě roky znají. Vědí, že když mě něco popadne, pro něco se nadchnu, nemá velkou cenu mi to rozmlouvat. Takže naopak, ve všech mám velkou oporu. Nejhůř mou cestu teď nese moje maminka. Už má přeci jenom nějaká ta léta a má strach, že by se mě už nemusela dočkat.

Tak jo. Dej výpověď, rozluč se se všemi, za týden jedeme. Návrat nejistý, ale nepočítej dřív než za rok.

Velkou oporou a pomocníkem je můj syn. Zastává pozici jakéhosi plánovacího a komunikačního centra na pevnině. Přes něj komunikuji s okolím, okolí mi přes něj tlumočí vzkazy. On je ten, který zpracovává ty údaje o počasí, které jsem zmiňoval dříve, vybírá ta, které se týkají oblasti ve které plujeme a posílá nám balíky dat přes satelit. Já je jen přijmu, rozbalím a sám si je vyhodnotím. Ale on nám je získává na světových meteo serverech a „předfiltruje“. Z obrovského balíku dat nám vybere jen ty, které se nás mohou, v horizontu 3 dní, týkat.

Spousta lidí by chtěla někam plout. Ale praxe ověřená všemi plavci je jen jedna – každému zájemci řekni:
„Tak jo. Dej výpověď, rozluč se se všemi, za týden jedeme. Návrat nejistý, ale nepočítej dřív než za rok“.

Garantuji vám, že s vámi nepopluje nikdo.

Jaký je tvůj nejsilnější mořeplavecký zážitek?

Silných zážitků spojených s loděmi a plavbou je řada. Těžko se vybírá ten nejsilnější, protože určitě si nějaký hned nevybavím a pak mi to bude líto.

Doufám, že silné zážitky mám ještě před sebou.

Nejkrásnější období na moři a na lodi byla má plavba u ČNP na m/s Košice do Austrálie a na Nový Zéland.

Z jachtařských zážitků jsou to plavby na lodích s kapitány, kteří jsou u nás legendami. Takovou je plavba Baltem na plachetnici Polárka Rudolfa Krautschneidera a plavba na plachetnici O.K. kapitána Oldřicha Karáska z Azorských ostrovů na Kanárské ostrovy a pak odtud přes Atlantik na Martinik.

No a poslední, ten nejčerstvější, je ten okamžik, kdy jsem za svítání v prosinci 2018 uviděl břehy Martiniku a došlo mi, že mám za sebou první tak velkou cestu od A do Z vymyšlenou a připravenou a zorganizovanou sám sebou.

Ale doufám, že silné zážitky mám ještě před sebou. Jak jsem ale řekl, miluji každý den na lodi. Život na lodi za plavby. Pro ten to všechno dělám. Nevyhledávám extrémy, zbytečně neriskuji, myslím, že jsem spíš opatrný jezdec. To mám ještě od letadel.

Než se do něčeho pustím, mám předem náhradní plán, kdyby se něco nepovedlo.

Kde se ti na tvých plavbách zatím líbilo nejvíc a máš nějaký sen, kam by ses chtěl ještě podívat?

A jsme u toho. Nejkrásnější místo na zemi, myslím, jsou Azorské ostrovy.

Uprostřed Atlantiku, minimum turistů, žádné velké koupání, spíš se vám tam za 24 hodin vystřídají všechny 4 roční období. A tam se chci s Vagantem znovu podívat (byl jsem tam před asi 20 lety s Oldou Karáskem na jeho lodi O.K.). A nějakou dobu tam chci pobýt.

Možná si i vyřídit nějakou formu pobytu, abych mohl poznat život na ostrovech i zevnitř, ne jen z lodě. Ano, Azorské ostrovy jsou teď můj cíl. (pozn. autora: od rozhovoru už uplynulo pár týdnů, a tak nyní Vagant kotví právě na Azorech).

Nicméně výzva stále platí – je to Mys Horn a Špicberky. Nemusí být oboje, stačí mi si dokázat sáhnout na jedno z nich.

Můžeš nám ještě trochu více přiblížit tvou aktuální cestu napříč Atlantikem a co máš v plánu dál?

Na konci roku jsme dorazili přes Atlantik na Martinik. Je tam velká
česko-slovensko-polská komunita. Seznámili jsme se a díky nim taky načerpali nové tipy a rady, kam dál.

To je na cestování taky velmi důležité, vždycky bylo. Rady těch, co to znají, ať jsou to místní rybáři, či posádky lodí, co už dokázaly obeplout celý svět několikrát. Bez jejich rad by to dnes už moc nešlo. Ty rady potřebujete ne jen ve smyslu jaké oblasti se vyhnout (proudy, mělčiny, časté nárazy větru, mlhy, zlodějina…), ale dnes už kam se vrtnete, na cestovatele číhá nebezpečí ve formě úřadů. A bez rady zkušených se neobejdete a díky nim minimalizujete administrativní nepříjemnosti, mnohdy ústící až do likvidačních pokut.

Na Martiniku jsme kotvili přesně 3 měsíce. Protože jsme chtěli taky
prozkoumat Malé Antily (hlavně Návětrné ostrovy, tedy ty na jih od Martiniku), dne 12. 3. jsme vyrazili na okružní plavbu. Pěkně v klidu jsme
navštívili Grenada, Carriacou, Union a Palm Island, Tobago Cays, Mayreau a Bequii. Svatý Vincent a Svatou Lucii jsme už vynechali, tu až příští rok.

Na konci dubna jsme se vrátili zpět na Martinik a to ze dvou důvodů. Bylo
třeba připravit loď na delší oceánskou plavbu a zároveň si ještě vydělat
nějaké finanční prostředky.

Další naše plány nebyly úplně jisté, respektive cíl naší další etapy. Faktem
je, že koncem května je třeba Karibik opustit, jelikož začátkem června
nastává půlroční období hurikánů.

Jedna alternativa byla v půlce dubna vyplout a do konce května se podívat na karibské ostrovy na sever, severozápad od Martiniku, což jsou Závětrné ostrovy, Britské a Americké panenské ostrovy. Mě ovšem lákal směr Haiti, Jamajka a Kuba a odtud buď na Azorské ostrovy, nebo období hurikánů bezpečně přečkat na řece Rio Dolce v Guatemale. To ale znamená tam půl roku, sice bezpečně, ale přeci jen stát, a stání u pevniny taky stojí peníze, nebo vyrazit do Panamy a Pacifiku. Na to ale ještě letos není v kondici naše lodní pokladna.

A jak to bývá, řešení přišlo samo. Vzhledem k epidemii cholery na Haiti se
silně nedoporučovalo tím směrem plout – v každém dalším přístavu by
hrozila karanténa, padlo rozhodnuti v druhé půlce května si namasírovat
svaly, nakoupit proviant, připravit loď a jakmile sestoupí tlaková výše
tradičně s příchodem léta na jih od Azorských ostrovů, zhluboka se
nadechnout a vyrazit Atlantikem tentokrát opačným směrem, tedy ze
západu na východ. Jen tečovat Bermudy a první zastávka Azorské ostrovy.

A to je cesta podstatně náročnější jak díky meteorologickým podmínkám,
tak obrovskými vzdálenostmi, než jak byla cesta od afrických břehů do
Karibiku.

Zkrátka, mým cílem je být na začátku prázdnin na Azorských
ostrovech a tam zase zakotvit nejméně na 3 měsíce. Má to dva důvody. Prvním je, že musím na cca 4 týdny o prázdninách letět do Chorvatska, kde mám nějaké kapitánské povinnosti (chci svým přátelům udělat krásnou
dovolenou na charterové lodi plavbou po celém Jadranu) a z Azor je to
logisticky nejjednodušší a nejlevnější. Druhý důvod je ten, že Azorské
ostrovy jsou pro mě nejkrásnější kus přírody na celém světě a pokud bych
si měl vybrat, kde strávit stáří a tak, tak na Azorech. O jiném bych ani
nepřemýšlel.

Jak naplánováno, tak zrealizováno. 14. 5. jsme opustili Martinik, ještě týden jsme se zdrželi potulkou po ostrově Guadeloupe a dne 21. 5. jsme vyrazili směr Azorské ostrovy.

Dnes je sobota 15. 6. (v pořadí 121. den plavby od našeho vyplutí
z Monfalcone) a jsme na signálu u Azor. Do našeho cíle, který je na
ostrově Terceira, nám zbývá ještě cca den plavby.

V městě Praia da Vitoria chceme pobýt do konce září a pak vyrazit na další kolečko Atlantikem. Ale to je ještě daleko. Teď si chceme užít kouzlo Azor a já o prázdninách absolvovat jednu delší dovolenkovou plavbu na Jadranu.

Děkuji Martinovi strašně moc za jeho čas, trpělivost a ochotu podělit se s námi o jeho cenné zkušenosti a zážitky a přeji hodně štěstí v další plavbě, loď ahoj!

První část rozhovoru zde.
Druhá část rozhovoru zde.

Odkazy:

Facebook: Vagant na moři
Twitter: VAGANT
Web: www.vagantnamori.cz