Martin Cheníček: Cesta k freedivingu, pocity v hloubkách, zdraví, fyziologie, maxima a cíle

Je toho opravdu hodně, zapomněl jsem na něco?

Nezapomněl jsi asi na nic z toho, co jsem dřív dělal, dneska už toho tolik nedělám a nebo se ty sporty malinko přesunuly zase k nějakým jiným. Ze skateboardingu se stal snowboarding, z běhání se v zimě stalo běhání na běžkách a tak, jinak vyjmenováno podle mě dokonale. Hlavní čemu se poslední dobou věnuji je potápění na nádech.

Každý sport je de facto bezpečný, nebezpeční jsou ti lidé, co ho dělají.

Martine, Freediving je potápění se na jeden nádech do velkých hloubek, kdy freediveři naprosto běžně zadržují dech na 2, 3 i více minut. Závodní freediveři se přitom potápějí až ke hranici 100 metrů a světová špička ještě o desítky metrů hlouběji. Zní to celkem šíleně, je freediving bezpečný sport? Proč by lidé měli dělat freediving?

Já občas říkám, že on je každý sport de facto bezpečný a nebezpeční jsou ti lidi, co ho dělají, protože na závodní úrovni, kromě šachů třeba, už sport úplně zdravý a stoprocentně bezpečný být nemůže.

My se snažíme v podstatě ve všech sportech udělat to závodění tak bezpečným, jak je možné. V autě máte bezpečnostní klece, bezpečnostní pásy. A ve freedivingu, v té závodní formě, která byla zmíněna, se to kluci snaží dělat tak bezpečně, jak je to možné. Všude máte nějaký záchranný systém, který vám z té vody pomůže na hladinu, když se něco děje.

Co se týče závodění, tak tam se samozřejmě dosahuje rekordů a úplně bezpečné to být nemůže, je to závodní výkon, ale v té normální úrovni freedivingu, to je to co běžných 99 % lidí dělá, kteří od toho chtějí spíš nějaký zážitek, tak tam mnohem více platí, že nebezpečné je to, kteří lidé to dělají.

Nadechnete se a potápíte.

Když to někdo spustí jen tak bez nějakého vzdělání nebo pochopení svých limitů nebo aspoň objevení toho, co ho v té vodě může nějakým způsobem ohrozit, tak když to spustí jen tak, zablbnout si, tak to může být někdy i docela fatální.

Je tu spousta pravidel, která musíme dodržovat a když je dodržujeme, tak je to jeden z nejbezpečnějších sportů. Nadechnete se a potápíte. Když bych to shrnul, tohle je definice freedivingu a to není nic, čeho bychom se měli bát.

Asi ale není úplně dobrý nápad, když zajedu do Chorvatska, tak vběhnout do moře a rovnou si zkusit, kolik potopím.

No, on to je skvělý nápad, dělá to vlastně každý, protože dneska vidíte, že se prodávají šnorchly, masky a lidi chodí šnorchlovat. A vlastně šnorchlování, to znamená koukání dolů a zanoření se do 2 m třeba,tak to už je taky vlastně potápění na nádech. Dělá to každý a většina lidí to přežije. Aspoň statistiky tak hovoří, není každou chvíli na iDnes velký titulek, že někdo umřel při šnorchlování.

Ve freedivingu je potřeba být ve vodě vždycky ve dvou a vždy se tam hlídat.

Ale pokud se bavíme opravdu o potápění, to je že už chceš jít pod vodu a nějakou dobu pod tou vodou strávit, zadržovat dech, dosahovat třeba i nějakých trošku nepříjemných pocitů nebo se při tom výkonu trošičku „žvejknout“, tak si myslím, že jít to v popisované situaci dělat takovýmhle způsobem, tak to určitě dobrý nápad není.

Ve freedivingu je například třeba být v té vodě vždycky ve dvou a vždy se tam hlídat. Jeden člověk zrovna potápí, druhý ho na hladině hlídá. Má to hodně pravidel, ale je to opět stejný jako s jakýmkoliv jiným sportem. Ve dvou, kdyby se něco stalo, tak ten druhý může zavolat pomoc a nebo v tomhle případě pomoc tomu člověku, co má nějaký problém pod vodou.

Dejme tomu, že chci freediving vyzkoušet. Jak vlastně začít a kde všude se dá potápět?

Ono kdo by to s freedivingem nebo nějakým pokročilejším šnorchlováním myslel trošku vážně, tak já hrozně moc doporučuji, jako instruktor, udělat si kurz. A ne u mě, v podstatě kdekoliv si napíšete kurzy freedivingu nebo freediving, vyjede vám spoustu možností.

Mně se líbí ten proces padání dolů do toho ticha, kdy se všechno stmívá…

A tohle si myslím, že je rozumný základ. Tyto kurzy se dají dělat v Čechách. Jsou to víkendové kurzy, bazénové kurzy, kde už vás lidi naučí dobře se zanořit a na chvilku zadržet dech a poví se hodně o bezpečnosti.

Zrovna třeba u nás na tu bezpečnost hodně dáme. Máme tady dva bazény v Čestlicích a v Liberci, které jsou 8-9 m hluboký, tam už se toho taky dá spoustu udělat, takže jako osahat si ten freediving, co to znamená, jaká jsou úskalí, třeba stran vyrovnávání tlaku ve středouší a nebo dalších věcí, tak to se dá udělat docela pěkně v bazénu, a pak k tomu moři už jedete s tím, že víte, co vlastně máte dělat. Stran bezpečnosti určitě doporučuji aspoň ten víkendový kurz v bazénu.

A ideální tedy asi s partnerkou, partnerem, s někým, kdo s námi pojede na dovolenou a kdo nám tam pomůže, kdo nás pohlídá.

Pokud jdete na kurz s tím, že si tam chcete najít partnera nebo partnerku, tak pak ne. (smích) Takže myslím, že spíš asi s buddym, nějakým člověkem, co se s vámi bude potápět.

Padat tam někam dolů do toho ticha, do té tmy, to je prostě fakt magie.

Většinou se lidé po kurzech dají dohromady i jako parta, ale pokud bys to chtěl dělat s přítelkyní nebo s někým, tak je vždy lepší přihlásit se ve dvou nebo domluvit se s kamarádem. „Hele my spolu hodně sportujeme, trénujeme, chtěli bychom spolu začít dělat třeba tady ten freediving“ a rovnou na kurz jít ve dvou ať potom oba dva víte co a jak. Minimálně si ho pak po kurzu můžeš poučit a říci tomu člověku, co bys chtěl, protože budeš vzdělaný freediver.

Do kolika let se dá freediving dělat?

Až do smrti. Záleží na celkovém zdravotním stavu – člověk prostě musí být aspoň trochu v kondici, ale do 20 m je to de facto šnorchlování, takže šnorchlovat můžeme až do konce. (smích)

On to není nebezpečný sport. Nebezpeční jsou lidé. A když se zachová fyzická kondice, člověk není úplný buřt a nevytáhne krabku Startek za den, tak muže směle těch „pár metrů“ potápět de facto navždy.

Na kurzech je to samozřejmě složitější. Tam už chodíme hloubky a vyžadujeme od lidi lékařský dotazník, kde se poměrně zevrubně probírá zdraví člověka. Na hloubky už vás potřebujeme zdravé.

A od kolika let je to bezpečné třeba pro děti a mládež?

Já si vzpomenu, abych citoval mého výborného kamaráda Pepu Dresslera, několikanásobného mistra světa v biketrialu, který v jednom výborném článku napsal „nechte dětem jejich dětství“. A já si myslím, že by se to mělo psát na piedestal úplně všude a ty děti do toho freedivingu nenutit, nechat je, ať s vámi šnorchlují, a když zajedou dolů, tak jim vysvětlovat, že mají foukat do oušek, aby je ta ouška nebolela. A to si myslím, že je takový rozumný přístup k freedivingu v tom dětském věku.

Nechte dětem jejich dětství – Josef Dressler

Co se týče potom kurzů, tak od těch 12 let. My třeba máme i juniorské kurzy a tam si myslím, že ty děti klidně začít s freedivingem můžou. A pomalinku, vždyť není kam chvátat, hlavně by to měla být zábava, takže pomalinku se posouvají hloubky a tak dále.

Freediving není nezdravý, je to prostě sport, k jehož úskalím se potom ještě dostaneme.

Děti od 12 let výše normálně. Máme pro ně kurzy, takže to je v podstatě úplně bezpečná záležitost. Tahat děti v 6 letech někam hluboko pod vodu? Tak pojďme přemýšlet jako normální bytosti.

Nedávno jsem viděl video, kde se 3-4leté malé dítě potápělo, samo šlo možná do 5 metrů a lidi v komentářích hodně řešili, jestli to je normální nebo není. A mně to přišlo v pohodě, dítě si plavalo samo, kdyby nechtělo, tak tam nejde.

Hele souhlasím, naprosto bych to podepsal. Pokud tam má s sebou taťku, který potápí a umí se pro něj kdyžtak dostat dolů a to dítě tam jde a nemá žádný problém, ono když bude mít problém, tak ono to otočí, tak proč ne, ono si to dítě hraje.

Víš jak to je, neběhej rychle, nelez tam, spadneš.. Jsou to furt restrikce, které těm dětem určujeme. Vždyť ať spadne, já jsem spadnul 100x v životě, dneska naposledy. A jako proč ne, tím se taky učíme motorice a všemu, takže pokud to dítě jde dolů a máte s sebou buddyho, jste v buddy týmu dvou, tak ať si klidně hraje pod vodou.

Pojďme na chvíli ještě trochu zpátky k tobě. Co jsi dělal před tím, než jsi se začal naplno věnovat freedivingu? Předpokládám, že teď je to tvá hlavní náplň.

Teď je to určitě hlavní náplň našeho času. Je to moje, já bych chtěl říci zaměstnání, ale to zní hrozně. Během sezóny nejvíc učíme kurzy freedivingu, takže to je v podstatě i moje práce a trávím tím nejvíc času, bez diskuze. Loni jsem byl přes 250 dní v roce u oceánu, což už je docela hodně.

Mně asi bylo popravdě vždycky trochu jedno, co jsem dělal, hlavně jsem se u toho chtěl hýbat.

A předtím, než jsem se k freedivingu dostal, tak já mám rád život v pohybu a venku. Mně asi bylo popravdě vždycky trochu jedno, co jsem dělal, hlavně jsem se u toho chtěl hýbat. Takže to bylo běhání a dlouho jsem se věnoval závodní cyklistice v takové zvláštní disciplíně z kopce dolů na různě rozbitých tratích s velkými skoky, to mě hrozně bavilo a nikdy jsem v tom nebyl úplně nejlepší, ale byla super ta komunita okolo. Cestovalo se po horách, kde se jezdilo na kolech z kopce dolů jak šílenci, to mi přišlo super. Snowboarding jsem dělal, velké hory..

Tohle všechno byly věci, které jsem dělal dřív, než jsem se dostal k freedivingu a konec konců i dnes s nimi stále pokračuji, jenom už to nedělám tak bezhlavě.

Taky už nejsem tak mladý, a hlavně se nechci zranit, když před sebou máme vypsané třeba kurzy potápění někde v cizině. Mám odpovědnost vůči lidem, že tam pojedeme a ne že budu volat „hele promiň, ale jsem odřený, nikam nemůžu“.

Takže já jsem vlastně přešel ze sjezdu na kole. To byl můj poslední závodní sport a ten už se pak trošičku začal přetavovat v to, že jsem umenšoval závodění a věnoval se trochu víc potápění na nádech.

Zadržel jsem někde v lomu na minutu dech a kluci mi řekli, že prý to je hodně.

Fascinovalo mě, co se to tam vlastně jako děje a trochu to bylo takové uklidnění a už jsem nějak cítil, že potřebuji něco malinko jiného, než ten adrenalin. A taky samozřejmě člověk stárne a mění se mu priority a takhle já jsem přešel.

Bylo to zajímavé, zadržel jsem někde v lomu na minutu dech a kluci mi řekli, že prý to je hodně. A já pak říkám, ty jo, tak to mi začíná znít dobře, a tak jsem si šel na první kurz freedivingu, což mi bylo doporučeno. A to byl fakt super plán, protože jinak bych dělal strašný hlouposti pod vodou stejně jako na kole nad vodou.

A po kurzu freedivingu přišel freediving se vším všudy a snažil jsem se ho aspoň 2x týdně dělat, ať už bylo léto nebo zima, v českých lomech a v bazénu a vzdálenosti a strašně jsem si to užíval a to dělám vlastně až do dneška.

Takže to bude asi hodně let zpátky, když jsi to poprvé zkusil.

Freediving jsem zkusil poprvé asi v roce 2007 nebo 2006. Ten začátek tam byl takový neznatelný, ale první kurz jsem si dělal 2007 a od té doby to tam sázíme dolů…

Byla to láska na první zanoření?

Nádech, láska na první nádech. (smích) Jestli se život měří okamžiky, co ti berou dech, tak samozřejmě freediving je okamžik, co ti vezme dech, takže je to zážitek, je to trochu nepřenosné.

Dřív jsem špatně vyrovnával tlak ve středouší, to byl můj největší důvod, proč jsem to začal dělat, ne proto, že mi to jde ale protože mi to nejde. Protože jsem zjistil, že tady je úplně nový svět v českých lomech v 8, v 10 m pod hladinou a já jsem se tam nemohl dostat.

A viděl jsem všechny lidi okolo, kteří valili dolů a foukali si do těch uší jo a teď to tam dávali a neměli žádnou fyzičku, jako jsem měl já. A teď mi to nešlo a já říkám „pane bože, to není možný“ a ve třech metrech to bolelo.

A já jsem si říkal, tak tohle ne, to je neuvěřitelný, že mi něco může dát ne finanční nebo nějakou sociální bariéru, řekneš tady na to už nemáš, nemůžeš závodit v autech, na to nemáš peníze. Ale tady se můžeš nadechnout, můžeš vydržet minutu pod vodou, ale nebyl jsi schopný jít hluboko a já jsem si pak říkal: „Hej tak tohle mi dává velkou pokoru před tím sportem, já neumím všechno, já se neumím zanořit do 4 metrů“. Tak tohle mi přišlo jako taková největší výzva.

Freediving je jediný sport, ve kterém nechci závodit.

Jsem si říkal, tak kde to je, musím to pochopit, musím se to naučit a to mi přišlo to zajímavé. A proto jsem to vlastně začal dělat.

Co pro tebe freediving znamená? A máš ve freedivingu nějaký cíl? Nemáš závodní ambice?

Já jsem se kdysi vyjádřil, že tohle je jediný sport, ve kterém nechci závodit a stále to ještě trvá.

Ty hloubkové výkony by na to nějak asi i byly, ale ta filozofie pro mě teď taková prostě není. Neříkám, že se to nemůže někdy změnit, ale už to tvrdím 10 let a furt se to nemění. Nicméně ambice v tom určitě mám.

Mě nikdy nebavily ty disciplíny v bazénu, třeba na vzdálenosti. Co nejdál doplaveš v bazénu, to zní levně a podle mě dostaneš zpátky i levnou hodnotu. Tak sis někam plaval. Zádrž dechu na hladině, tak jsi zadržel dech, něco ses o sobě určitě naučil a taky hlavně o bolesti, ale ta hloubka je, kdy ty musíš udělat všechno najednou a stát se toho středobodem a padat tam někam dolů do toho ticha, do té tmy, to je prostě fakt magie. A mě to tam dolů i trošičku pouští, takže mám spíš ambice v tom trošku posouvat ty hloubky někam dál.

Závodit, poměřovat se s někým v tom, kdo bude hlubší člověk, to jde mimo mou filozofii.

A co se týká nějakého cíle, velkého projektu, tak máme v úmyslu si někdy v budoucnosti podplavat takový jeden docela hluboký jeskynní systém.

Strašně bych to chtěl udělat ani ne kvůli tomu výkonu, ale kvůli tomu, že to je obrovská magie tam toho okamžiku nebo těch okamžiků tam dole, a chci na to být připravený o 200 % víc, než by bylo nutný. A dokud nebudu, tak to vůbec nechci dělat, protože já si ten ponor chci hlavně užít.

Takže můj cíl do budoucna je pokračovat v přípravě a zkoušet prohlubovat svoje časy pod vodou v nějakých větších hloubkách a pak se uvidí, jestli to někdy přetavíme v tady tu finální akci.

Ale závodit, poměřovat se s někým v tom, kdo bude hlubší člověk, to jde mimo mou filozofii.

Ono by ses mohl poslat do největší hloubky, ale asi by ses pak už nemusel taky vrátit, ale to by se asi nepočítalo…

No, to se nepočítá. (smích)

Jak dlouho vydržíš pod vodou a do jaké největší hloubky ses zatím potopil?

Já vždycky někam hodím nějaké číslo a pak je to číslo hrozně diskutované. Jestli to je číslo dobrý nebo špatný. Ta čísla nerad uvádím, ale blížím se k těm 80 metrům. V podstatě kdykoliv bez nějaké delší přípravy tam těch 70 m jsem schopný dát. Tím myslím pár minut přípravy na hladině bez nějakých větších alotrií. Mladší už nebudeme, jak říká jeden můj kamarád, takže ono to chce trošku konzervativní přístup a hlavně si to užívat a uklidnit se.

Když to bude dolů pouštět, tak bych tam chodil, až to přestane dolů pouštět, nebo se změní moje priority, tak to posouvat nebudu. Stran zádrží dechu na hladině, těch statických zádrží dechu, tak tam ty časy jsou přes sedm minut, ale taky už to dlouho netrénuji, protože už jsem v průběhu roku tak hodně v oceánu, že už to v podstatě nemá smysl. Přijít pak domů a trénovat zbylých 100 dní v roce ještě abych.., to už je hloupost.

Musíš být perfektně soustředěný a přitom absolutně uvolněný.

Většinou je třeba lepší se připravovat fyzicky a najednou jsme u toho nádherného, co můžeme dělat okolo vody. Běhat po lesích, lítat na kole a prostě sportovat a připravovat se na freediving někde i trošku jinde než stále ve vodě.

Takže ambice závodní ne, hloubky jsou takovýhle.

A teď si ty sám musíš říct, hele vždyť co to těch 80 m je, vždyť ten světový rekord je 130 m, to je krásné číslo, a podle mě už tato informace musí dehonestovat ten hon za těmi 85 m. Jo?

Je to jiný, mně se líbí ten proces padání dolů do toho ticha, kdy se všechno stmívá a teď musíš být perfektně soustředěný a přitom absolutně uvolněný. Musíš vědět co děláš a přitom tady (v hlavě) nesmí být nikdo doma, ale přitom to musíš všechno kontrolovat.

Vykonáváš svalovou činnost a najednou, v jednu chvíli, musíš všechno vypnout a už jenom padat a přitom kontrolovat některé malé svalové skupiny ve tvých ústech, abys mohl vyrovnávat dál.

Posledních pár metrů roste euforie, protože víš, že to máš za sebou. Jsou to strašně emoční okamžiky.

A když dojedeš dolů do toho bodu, kde ses otočil, kde jsi dosáhl toho svého maxima a povedlo se ti to, tak tam cítíš takový jako úspěch, jsi dole, v hloubce, na úplně jiný planetě, ve tmě, někdy i v zimě..

Ale není tam asi moc prostoru to slavit.

Není, není, ale já se tam vždycky zastavím na nějakou sekundu, dvě sekundy, otočím, zastavím, řeknu wow! A teď se i těšíš, začne ten pohyb nahoru, který je vlastně pohybem zpátky ke vzduchu, světlu, k nádechu, k životu, protože dole je tma, sáhl sis na hranu, potopil ses „na dno“, jsi na dně.

Potom ten návrat zpátky je fyzická činnost, kdy začneš cítit, že proto, aby jsi v životě něčeho dosáhl, aby jsi mohl dál žít, tak že potřebuješ něco fyzicky udělat.

Občas říkáme zvedni se a jdi něco dělat, tak tady se musíš zvednout a jít něco dělat. A ty se vlastně obrodíš tím, že se dostaneš zpátky k hladině pomocí své síly, už nejenom té fyzické, ale ono už potom i té psychické, protože ke konci to bolí.

A těch posledních pár metrů pak roste euforie, protože víš, že to máš za sebou. Jsou to strašně emoční okamžiky.

S prvním nádechem po vynoření, jsi se vlastně jako znova narodil.

Pro mě to teda tak dává, někdo v tom může hledat něco jiného, ale já tam cítím výkon, cítím tam hloubku takové té obnažené duše a i potom tu euforii z toho, že ses vrátil zpátky na hladinu, kde je světlo, kde se dá dýchat, kde se dá žít a s tím „pcháááá“ – prvním nádechem po vynoření, jsi se vlastně jako znova narodil.

A teď lidi řeknou, já kvůli tomu roky a roky medituji, abych se dokázal dostat na dno svojí duše a já řeknu: „Hele, pojď dělat freediving, potop se mi do tvého maxima“, protože to číslo je stejný u tebe, jako freedivera, jako u mě. Je to číslo tvého maxima.

To je to důležité, ty ses potopil do 15 m a já do 80 m, to je jedno. Ty jsi tomu dal všechno a hlouběji to nešlo. Ty jsi dosáhl svého maxima a to je obrovský úspěch pro člověka, někdo udělal maximum, to je nádherný. A já mám vždycky radost ze všech těch studentů, když se jim povede maximum, a ještě to jde, ještě se vrátí na hladinu a jsou nadšení, tak to je prostě wow! Tohle je to kvůli čemu to dělám.

A teď si vem tu hloupost, řekneš: „Tak co, budeš závodit?“ Potřebuji závodit? Ne, já potřebuji chodit dolů. A je mi jedno do kolika, ale potřebuji cítit ten pocit, že jsem se znova narodil.

Jak vypadá takový freediverský trénink? Děláš i dechová cvičení či jiné cviky?

Teď bych měl říct, že doma dělám strašně moc dechových cvičení a sedím hodiny v poloze lotosového květu..

Popravdě moc ne, protože u oceánu jsem tak často, že si myslím, jakožto člověk znalý fyziologie a tréninku a tréninkových postupů, že už by to bylo kontraproduktivní.

Trénuji mimo vodu, ale nijak speciálně, užívám si jiný sport.

Jít domů a dělat ještě nějaké techniky zádrží dechu, simulace ponorů, běhání v zádrži dechu, ježdění na trenažéru v zádrži dechu a tak dále.

Zkoušel jsem to dva roky zpátky, když jsem se připravoval na takovou větší hloubku a popravdě mi to vůbec nic nepřineslo. Co se týče ostatních sportů, tak určitě se snažím. Měřím 184 a vážím 68 kg, takže jsem poměrně hodně vyšlachovaný.

Teď se třeba soustředím na větší nabírání svalové hmoty všemi těmi ostatními sporty, ať už tedy ladím kardio a nebo se snažím nabírat svalovou hmotu v posilovně nebo běháním do kopců nebo těžkými převody na kole do kopců. Takové různé tréninky spíš na nabírání svalové hmoty, tak to ano, trénuji.

To potom se, mimo freediving u oceánu,docela dost věnuji tréninku, aby mě to pak v oceánu pouštělo hlouběji a nebo ty minuty pod vodou dalo víc zadarmo. To je teď moje větší vize. Být tam ještě ve větší pohodě ještě delší dobu, protože ten můj projekt co plánuji někdy v budoucnosti, bude spíš proplavání někam než maximální hloubka.

Takže trénuji mimo vodu, ale nijak speciálně, užívám si jiný sport.

Tím jsi taky trochu nakousnul, že jsi šlachovitý, ale třeba takový Alexey Molchanov, který teď drží světový rekord v potápění, ten je úplně jiný somatotyp, má krátké nohy, je trochu zavalitější, takový spíš zápasník. Jakou roli hraje stavba těla? Má výhodu ten kdo je hubenější nebo ten, kdo má víc tuku? Jak to pod tou vodou je?

Teď jsi nakousnul otázku, která by byla tak na půlhodinovou přednášku, ale velmi rychle to zkrátím. Každý člověk je trochu jiný, někdo je obrovský chlap a díky tomu, že má takovouhle genetickou predispozici, tak se mu i vytvořily větší plíce, aby to tělo dokázalo ve sportu uživit kyslíkem.

A někdo kdo je hubený, tak mu stačí menší plíce, protože se nevyživují takové velké svalové hmoty. Jinak samozřejmě obrovskou výhodu mají třeba plavci. Podívejte se na Michaela Phelpse nebo na jakékoliv závodní plavce z top 100 ve světě.

Hodně freediverů tvrdí, že když jsou trochu oplácaní, tak že se jim potápí líp.

Oni jsou úplně mutantní, protože ty hrudníky jsou obří, protože celé mládí pod vodou docházejí neustále nějaké dechové nedostatečnosti a tělo se to snažilo svou fyziologií vypracovat – potřebujeme větší plíce, potřebujeme větší ramena, potřebujeme ten hrudník mít větší, aby se tam vešly větší plíce a tím tréninkem se z nich stali mutanti, kteří jsou dneska.

Takže to jen tak krátce. Samozřejmě Alexey Molchanov má obrovské svalové skupiny a do těch určitých partií, aby mohly vůbec zase fungovat, tak je třeba tam přinést nějakou krev. A ty svaly zase musí nějaké být, ono to není úplně výhodou býtvelmi hubený, to vůbec ne.

Hodně freediverů tvrdí, že když jsou trochu oplácaní, tak že se jim potápí líp. Teď spousta lidí, co je lehce oplácaných bude u toho rozhovoru jásat, ale tam jde spíš o to být oplácaný nějakou svalovou hmotou, svalově tukovou hmotou, ono to nikdy není čistý sval.

Jsou freediveři jako je Alexey, kteří jsou hodně, hodně osvalení, Martin Štěpánků je taky hodně svalový. Pak se ale podívej na holky, kdy třeba současná světová rekordmanka je poměrně hubená holčina, to určitě není nějaký obr, a má úžasné výkony, některé Japonky taky, je to fakt složité.

Pro freediving v závodních podmínkách už musíš mít nějakou predispozici.

Kluci taky, Guillaume Néry je spíš hubenější kluk, William Trubridge taky, je to složitý. Já si spíš myslím, že pro freediving v těchto závodních podmínkách už musíš mít nějakou predispozici, že je to opravdu tvůj sport. Stejně jako pro běžce – můžeš se dostat na nějakou úroveň, ale v tom top světě nebudeš nikdy nikdo.

Ostatně spousta z nás dosáhla nějaké hranice a tím to končí. Takže já si myslím, že to žádnou výhodou není. Možná že méně spaluji, že jsem více efektivní, to možná, protože jsem hubený, ale když se podíváš na velrybu nebo na delfína nebo na tuleně..vždyť ona ta ryba není hubená, ona je taková proudnicová, hodně obalená tukem a jsme u toho. Takže ideální…

Vzpomínám si na Michala Rišiana, který potápí neuvěřitelné hloubky, a on taky byl takový hrudníkový, sudovitý, byl to velký chlap. A v té době, co závodil taky úplně hubený nebyl, prostě byl fakt „vymáklej“ a potápěl neskutečné rány, potápěl pod 100 m nebo ještě potápí.

Hele já fakt nevím, myslím, že spíšnějak poctivě smysluplně trénovat a zkoušet co vlastně tvoje unikátní fyziologie tobě umožní za hloubku, za tvoje personal best.

A ty si stavět na piedestal a těch dosahovat a ty přesahovat. Obecný princip kdo bude lepší nebo horší ve freedivingu asi ne. Velké plíce hrajou roli a tím bych to skončil, tam je to dobrý. (smích)

Konec 1. části třídílného rozhovoru. Take a deep breath and..stay tuned! 🙂

2. část rozhovoru zde
3. část rozhovoru zde

Odkazy:

Facebook: Sedmset Dvacet
Web: www.PimpYourLife.cz