Mořeplavec Martin Orság alias „Vagant na moři“ – od pilota k práci na lodi a životu námořníka

Než jsi se dostal k práci na lodi, tak jsi byl vojenským pilotem. Jak jsi se potom dostal právě k práci na lodi? Měl jsi k lodím vztah už dříve?

Od cca 12 let jsem žil jen letadly. Nejdříve knihy, následovaly plastikové a pak létající modely, pak aeroklub, letecká škola a služba u útvaru. V mém okolí nebyl nikdo, kdo by byl byť jen vodák. Lodě mi nic neříkaly.

Z vysoké školy jsem byl přiřazen v roce 1993 do Náměště nad Oslavou. Byla to celkem nešťastná doba. Staří pardálové neměli na mladé kluky čerstvě po škole čas a náladu, moc se nelétalo a když už, lítali pravě jen oni. My, nováčci ze školy, jsme se dostali do letadla jen občas a nebyla to radost, spíše někdy o strach.

A spousta z nás neviděla světlo na konci tunelu a ne všichni jsme chtěli sedět jen na učebnách, sice za slušné peníze, prestižní postavení, ale přeci jen – byli jsme mladí a svět nám ležel u nohou.

Nejméně polovina se nás rozhodla odejít a zkusit si najít nějakou novou kariéru, kde bychom zase mohli začít znova. Těžko se to vysvětluje, že člověk vzdal tolikaleté snažení, ale opravdu to pak nebylo o létaní, ale jen o sezení na zemi. Spolužáci, kteří to překousli, byli několik let na zemi, ale pak se to znovu rozjelo a mají krásné pracovní letecké kariéry a skvělá služební zařazení.

Říkal jsem si, že vzduch a moře si zase až tak cizí nejsou…

Mě v té době náhodou přišla do ruky v antikvariátu v Přerově kniha Atlas lodí Československé plavby. Jelikož jsem bydlel sám na ubytovně, po večerech nebylo co dělat, sedl jsem si s ní na pivo a jedním dechem ji přečetl. A byl nadšený. Do té doby jsem ani nevěděl, že existuje takový podnik, z té knihy na mě dýchala obrovská exotika a dobrodružství, říkal jsem si, že vzduch a moře si zase až tak cizí nejsou. Zeměpis, navigaci, meteorologii jsem studoval a bavily mě. Celé to bylo v době, kdy jsem od armády chtěl odejít. Zaklapl jsem knížku, druhý den sedl k psacímu stroji a napsal přímo generálnímu řediteli Čs. plavby (tuším že to byl kpt.Trnka), kdo jsem, co mám za sebou a že by mě zajímaly možnosti uplatnění v podniku.

A světe div se, odepsal mi a pozval do Prahy ke schůzce. Vzal jsem si dovolenou a jel. Rozhovor byl zajímavý, dlouhý, nebudu to protahovat, prostě mi nabídl takovýto postup: „Jste inženýr, plavba má o odborníky zájem, pošleme vás na důstojnickou školu do Polska, ale než se tak stane, nechám vás nalodit do palubního oddělení a projdete si funkce od posledního lodníka po prvního důstojníka a až uvidíte, že na lodi vydržíte, podnik vás vyšle na námořní školu.“

Moře, život na lodi, přístavy, vůně a vzrušení z dálek mě doslova uchvátily.

Plácli jsme si, já požádal o uvolnění z pracovního poměru vojáka z povolání a nastoupil jako námořník k Československé námořní plavbě.

A hned se nalodil na krásnou, velkou a moderní nákladní loď m/s Košice, která v tu dobu byla ve Švédsku.

Vyfasoval jsem montérky, pracovní boty a rukavice a začal se živit doslova rukama. Moře, život na lodi, přístavy, vůně a vzrušení z dálek, nikdy jste dopředu nevěděli, kam se popluje, mě doslova uchvátily.

A hned při první cestě jsem měl velké štěstí. Přepluli jsme s nákladem Atlantik i Pacifik – ten dokonce 2x, podíval jsem se do Austrálie i na Nový Zéland, natíral jsem loď i sloužil na můstku a poznával činnosti všech palubních důstojníků. Zkrátka jsem věděl, že tahle kariéra mě bude bavit, sedí mi a na školu nastoupím. A když nevyšla moje kariéra důstojníka letectva, budu důstojník Čs. námořní plavby.

Ale opět jsem se přesvědčil, že člověk míní a Pán Bůh mění. Opět zasáhl osud, tentokráte v podobě privatizace a Viktora Koženého. Během chvilky byly naše lodě rozprodány do šrotu, nebo někam do Asie a posádky si stačily jen sbalit kufry a vystoupily zrovna tam, kde byly.

Takhle jednoduché to tehdy bylo. A podnik zvaný Československá námořní plavba, plný moderních lodí a vzdělaných členů posádky (i poslední lodník musel mít maturitu), zůstal jen na fotkách a ve vzpomínkách.

A já musel začínat od znova, jak se říká, do třetice všeho dobrého.

Co bys poradil lidem, kteří by se také chtěli plavit přes oceán na vlastní jachtě? Může se to člověk naučit dejme tomu ve 30, 40 letech a navíc v zemi bez moře?

Zde nejde najít jednoduchou a jedinou správnou odpověď. Dotaz, tedy odpověď, rozdělím do několika částí či hledisek. A neradím, jen popisuji vlastní zkušenost.

Člověk se může začít plavit na lodích (na řekách a mořích) prakticky v každém věku, je to jen ochota něco nového se učit a být trošku fyzicky fit. Buď jako člen posádky, nebo, má-li zájem, jako kapitán s vlastním glejtem.

Dnes není problém si opatřit všechny možné učebnice a naučit se je sám a zkoušky si udělat na příslušném úřadě, nebo absolvovat odborný kurz ve školícím středisku, který zájemce pro zkoušky připraví. Je to obdoba jako řidičský průkaz na auto, zbrojní průkaz.

Věk nehraje roli, ve vlastním okolí mám lidi, kteří se o plavbu začali zajímat až v důchodu.

Na kurzu si pod vedením lektorů osvojíte teorii a součástí kurzu je i praxe na lodi. Následuje praktická zkouška, kde zkušebnímu komisaři předvedete, že s lodí dokážete vyplout, plout, kotvit, pracovat s plachtami a následně se bezpečně vrátit do přístavu.

Pak je na řadě teoretická zkouška, které ověří vaše povědomí o pravidlech, stavbě lodí, navigaci, meteorologii, zdravovědě a můžete vyrazit. Věk nehraje roli, ve vlastním okolí mám lidi, kteří se o plavbu začali zajímat až v důchodu.

Druhá věc je samotná plavba a na jaké lodi (vlastní či půjčené). A tady je co člověk, to jiné touhy, priority, časové a finanční možnosti.

Jednomu stačí s rodinou dva týdny dovolené mezi jadranskými ostrovy. Takový člověk si vystačí se základním oprávněním k vedení jachty a loď si zcela jistě vypůjčí od charterové společnosti. O nic se nestará, všechno je pojištěné, rodina přijede, přeskládá věci z auta na loď a užije si krásných 14 dní.

S provozováním vlastní lodě je spojeno tolik starostí (od technických, přes administrativní, po finanční), že dle mého názoru má smysl o pořízení vlastní lodě uvažovat až, řekněme, když je člověk ochoten na ni strávit plutím pět šest měsíců v roce. Nebo musí mít vyřešenu finanční otázku natolik, že si loď koupí a prostě ji má. A ona mu stojí v přístavu a on na ni občas jezdí jako na chatu na Vysočině.

Dalším úhlem pohledu je stanovit si, co chcete na lodi zažít. Jste-li soutěživý typ, budete se hlásit do posádek na různých regatách, na to vám stačí pár týdnů volna v roce a loď nebudete mít svoji.

Chcete-li si přivodit jednou dvakrát za život zážitek přeplout Atlantik, taky není problém se přihlásit do posádek lodí, které každoročně na zimu míří z Evropy do Karibiku a na jaře zpět. Majitelé lodí na tyto cesty členy posádky shánějí, málokdo jezdí sám. Takže stačí si vyhradit v rodinném rozpočtu peníze na letenku, nějaký příspěvek majiteli lodě na stravu a naftu a různé poplatky, vzít si aspoň 5 týdnů dovolené a vyrazit. Vlastní loď k tomu nepotřebujete.

Najednou jsem zjistil, že plavbě na lodi věnuji veškerý svůj volný čas…

No a pak je situace, kdy máte jen akorát tak finance na pořízení si nějaké starší lodě, máte zhruba plán, jak její provoz ufinancovat, ale hlavní jasno máte v tom, že na ni budete trávit plavbou a životem podstatnou část roku, chcete cestovat, netrváte až tak na cíli plavby – ten je u plachetnice na oceánu vždy nejistý, baví vás ta samotná cesta.

Plavba. Život na lodi. Práce s mapami jak zeměpisnými, tak synoptickými, kormidlování, trimování plachet… No a do tohoto bodu jsem se, řekněme ve svých 40 letech, dostal já.

Jak dlouho jsi tvou aktuální plavbu plánoval a připravoval ses nějak speciálně?

Těžko říct, jak dlouho jsem plánoval konkrétně tuto cestu, ale ohlédnu-li se zpětně, všechno k ní směřovalo.

Jak jsem řekl, když skončila ČNP (Československá námořní plavba), začal jsem budovat kariéru opět ve služebním poměru u různých bezpečnostních složek. Během toho jsem ale věděl, že moře a lodě bylo to nejhezčí, co mě potkalo a začal jsem koketovat s jachtingem způsobem, jak jsem popsal výše.

Dospěl jsem k úvahám, že kdybychom neutráceli peníze za pronajímaní lodí, ale nechávali bychom je na lodi vlastní, možná by to byla cesta.

Našel jsem si kamarády v jachtařské komunitě, začal s nimi o své dovolené plout na Jadranu, pak si začal postupně dělat všelijaká oprávnění, absolvovat kurzy a zkoušky, pak si půjčovat lodě už sám a organizovat na nich dovolenkové plavby pro rodinu a přátele.

Občas jsem si vzal i neplacené volno a vyrazil, jako člen posádky, na větší přeplavby na Balt, kolem Evropy, z Evropy do Karibiku…

A najednou jsem zjistil, že plavbě na lodi věnuji veškerý svůj volný čas, doma mám jen knihy o moři, učebnice navigace a meteorologie, organizuji tolik týdnů plaveb pro přátelé na vypůjčených lodích, že jsem dospěl k úvahám, že kdybychom neutráceli peníze za pronajímaní lodí, ale nechávali bychom je na lodi vlastní, možná by to byla cesta.

A tak se v roce 2010 i stalo. Skončil jsem jako zaměstnanec a postavil se na vlastni nohy.

Společně s kamarádem jsme vyřešili financování lodě a začali ji provozovat v Chorvatsku pro dovolenkové plavby s přáteli. Za ty roky jsme měli tolik zájemců, že jsme na Jadranu vydrželi několik sezon a věnovali se čistě jen těmto plavbám.

Ale všechno se vyvíjí, mě to začalo lákat k velkým cestám za modrý obzor, kamarád začal mít jiné zájmy, loď stárla a jak se dobře hodila pro dovolené s rodinami s dětmi, na delší a hlavně těžší cesty úplně vhodná nebyla. Její provoz v Chorvatsku jsme ukončili a každý jsme se vydali svou cestou.

A já jsem v roce 2016 pořídil loď jinou, dle mých znalostí a zkušeností vhodnější na delší cesty a začal na ni pracovat, dovybavovat, vystrojovat a začal plánovat kam s ní vlastně vyrazím.

Takže já roky podvědomě budoval a připravoval se na větší plavbu pod vlastním velením, ale neměla konkrétní směr a cíl. Prostě plout kam to půjde, ale ne od zátoky k zátoce a restaurace k restaurace, jak tomu bývá v tom Chorvatsku, ale spíš z moře do jiného moře.

No a asi v roce 2016, kdy jsem pořídil loď Vagant, jsem věděl, že připravuji cestu, kdy vypluji ze Středozemního moře, z Gibraltaru zamířím přes Kanárské ostrovy na Ostrovy Zeleného mysu (Kapverdské ostrovy, ale ten název Ostrovy Zeleného mysu mi přináší takové chlapecky dobrodružnější pocity) a tam se zastavím. Nikdy jsem tam nebyl a vždy mě lákalo se tam podívat.

Smyslem mého plutí není v první řadě poznávat nové kraje a lidi, ale plavba samotná.

No a odtud byly jen dva možné další směry. Buď na jihozápad k Mysu Horn, nebo na západ do Karibiku a pak se uvidí. Do rozhodování vstupovalo mnoho faktorů, od rodinných, finančních až úvah kam pak dál a volba padla přeplout Atlantik směrem na západ a pár dnů před Štědrým dnem jsme šťastně zakotvili v zátoce Le Marin na ostrově Martinik. Měli jsme za sebou z Itálie 6500 námořních mil a 4 měsíce života na lodi, z toho 85 plavebních dnů (to počítám dny, kdy plujeme, ne že stojíme zakotvení v zátoce či přístavu).

Co tě nejvíc láká a baví na plavbě po moři a napříč oceánem?

Přiznávám, že smyslem mého plutí není v první řadě poznávat nové kraje a lidi, ale plavba samotná.

Fascinuje mě svět lodí, skutečnost, že člověk něco tak dokonalého vymyslel a funguje to a když máte čas a trošku kuráže, můžete cestovat kam vás napadne. Potřebujete k tomu trošku větru a nějakou tu mapu a jedete.

Baví mě život na lodi. Loď je pro mě takovým živoucím organismem, takový domeček na cestách. Proto i rozumím lidem, kteří tráví čas v domečku na kolech, v karavanu (pozn. autora: přečtěte si i inspirující rozhovor s Víťou Válkou o cestování s rodinou v karavanu a v obytné dodávce).

Baví mě těch 20 tun železa přemísťovat z kontinentu na kontinent jen za pomoci větru.

Loď je svět ve světě, mám tu skoro všechno co doma na Valašsku, jen s tím nejsem přikovaný k jednomu místu. Vyrábím si elektriku, pitnou vodu, pěstuji si pár rostlinek koření, vařím si, peru si, čtu si, spím, pracuji…prostě na lodi bydlím. Žiju.

A jak říkám, baví mě těch 20 tun železa přemísťovat z kontinentu na kontinent jen za pomoci větru. Že pak vidím nové kraje, lidi a zvyky je už bonus k tomu všemu.

A pak ještě jedna důležitá věc. Ale tu poznáte, ucítíte, až při opravdu delší plavbě. Ne při dlouhodobém životu na palubě někde v pobřežních vodách, kde jste sice na lodi dva měsíce v kuse, ale kdykoliv si můžete odskočit na břeh za zábavou, nakoupit si, zavolat si, na internetu pořešit všechny své sociální sítě atd.

Jakmile vyrazíte na oceán, během půl dne vám zmizí země za obzorem, signál mobilu, dosah obchodů s potravinami, rychlé lékařské pomoci a vlastně jakékoliv pomoci, začne mít život úplně nový rozměr.

Vlastně to není nový rozměr, ale návrat k tomu, řekl bych, prapůvodnímu smyslu. Všechno je jen na vás, od té chvíle záleží všechno jen na vašem odhodlání, přání, ochotě pracovat na svém přežití. Nemáte se komu vyžalovat, svěřit se, požádat o radu. Nezáleží zda plujete sám, nebo s kamarádem, princip je stejný i ve dvou. Váš život se „smrskne“ na úplně obyčejné věci – držet hlídky a starat se o loď, aby neustále plula a nedošlo k nějaké nehodě, která na oceánu bývá většinou fatální.

Abyste mohli 24 hodin bezpečně vést loď, musíte se naučit efektivně odpočívat. Máte sice zásoby vody, jídla, elektrické energie a náhradních dílů, ale ne nekonečné, takže každé vaření je proces, kdy musíte mít jasnou představu o tom, co a kolik uvaříte, aby vám zásoby zbyly, plus nějaká rezerva, kdyby se něco nepovedlo.

Vnímám to jako takový návrat k syrovému životu lovce.

Musíte se starat, ať si zbytečně nepřivodíte nějaký úraz, či jiné zdravotní komplikace, které, uprostřed oceánu, mohou způsobit konec všeho. A to i v dnešní době letů na kometu.

Vnímám to jako takový návrat k syrovému životu lovce. Musíte se starat o své přežití. Nesmíte se hloupě zranit, jelikož to znamená konec. Nesmíte si vysprchovat pitnou vodu na hlavu, protože ji potřebujete na pití, bez vody je konec za 3 dny. Nesmíte sníst všechny zásoby během sedmi hodokvasů a následující 4 týdny nejíst nic. Musíte spát, ale musíte se taky starat o předpověď počasí, navigaci, údržbu lodě, využívat větru.

To všechno proto, abyste se ve zdraví a s celou lodí, třeba po 5 týdnech, ocitli na druhé straně oceánu.

Tohle mě na tom baví.

Konec 1. části třídílného rozhovoru. Druhá část rozhovoru zde!

Odkazy:

Facebook: Vagant na moři
Twitter: VAGANT
Web: www.vagantnamori.cz