Potetovaná kráska Karolína Rathousová alias Dewii je nejen sexy blogerka, ale i inspirující žena věnující se zdravé výživě, veganství, fitness, environmentalismu, provozu e-shopu a psaní knih. Pojďme se o ni dozvědět něco blíže.
Můžeš prosím čtenářům, kteří tě třeba ještě neznají a nesledují, sama přiblížit kdo jsi a čím se živíš?
Kdo jsem se snažím postupně během života zjišťovat, s prací je to trochu jednodušší – momentálně se živím jako výživová poradkyně a blogerka/youtuberka, plus mám ještě vlastní e-shop, kde mimo oblečení prodávám svou první knihu (Veganův průvodce) a v prosinci k ní přibude druhý kousek (EKO průvodce aneb planetu B nemáme).
Která část tvé práce tě baví nejvíce? A chtěla by ses do budoucna ještě někam profesně posunout?
Poslední asi rok a půl jsem si nejvíce oblíbila úpravu fotek. Samotné focení mě moc nebaví, protože nikdy pořádně nevím, co s rukama nebo nohama, ale následný edit mě fakt baví a vidím, že se v tom i furt zlepšuji. Určitě se v tom chci nějak posouvat i dál, každopádně nad nějakým profesním posunem jako takovým momentálně nepřemýšlím. Posledních pár měsíců se naplno věnuji psaní knihy a poté bych si chtěla dát trochu off období a věnovat se sama sobě.
Na internetu tě sledují desetitisíce lidí, na které máš velký vliv a pro které jsi často vzorem nebo inspirací. Vnímáš to jako určitou zodpovědnost? A co bys tvým fanouškům chtěla předávat?
Určitě! Chvilku mi to tedy trvalo, ale jak se číslo zvětšovalo a zvětšovalo, tak mi postupně docházelo, že bych si víc měla „hlídat“, co přesně sdílím, protože to má dopad na celkem slušnou masu lidí. Pokud tedy sdílím třeba nějakou informaci, tak si ji ideálně ověřím z několika zdrojů.
I když se dotýkám citlivých témat, snažím se k nim přistupovat spíše z pozitivní stránky.
Já už pár let v podstatě předávám svůj vlastní životní styl a nějakým způsobem to funguje. Moje sociální sítě tak vždy reflektují to, o co se v životě zajímám – nejdříve převažovalo veganství a zdravá strava jako taková, pak fitness a teď je to zase environmentalismus.
I když se dotýkám citlivých témat, snažím se k nim přistupovat spíše z pozitivní stránky. Namísto toho, abych se soustředila jen na krutost velkochovů, ukazuji kouzlo veganské stravy nebo namísto hysterických zpráv o konci světa se snažím ukázat, jak se může snažit každý z nás, aby k tomu nedošlo.
Kolik času ti zabere tvorba obsahu pro web a sociální sítě? A která část této práce tě baví nejvíc a která nejméně?
Nejméně mě baví faktury, to je fakt mor. Naopak nejvíce mě určitě momentálně baví ta úprava fotek a i střihání videí mám moc ráda. Tady taky platí, že mě spíše baví ten postproces než samotné vytváření, z toho jsem spíše vždy nervózní, jelikož se hodně přeříkávám.
Čas se hodně různí, některé video střihám pár hodin, jiné i 2 nebo 3 dny. Stejně tak u fotek záleží, co se přesně jde fotit a jak moc přesnou představu o tom mám. Každopádně vím, že to často až moc hrotím a abych měla jistotu, že z toho něco bude, tak udělám těch fotek víc a pak jich je kolikrát dobrých několik a já si nemůžu vybrat. Zatím jsem se naučila v tomhle trochu zmírnit.
V roce 2015 jsi napsala knihu Veganův průvodce. Co k veganství přivedlo tebe?
Byl to jeden hudební festival, kde se podává čistě veganská strava. Já díky tomu zjistila, že veganství není jen o rýži a zelenině, ale že je možné mít i veganský burger nebo zmrzlinu. Tak jsem po příjezdu domů zjišťovala, proč že to někdo dělá. No a už nebylo cesty zpět. 🙂
Neměla bys pár rad a tipů pro lidi, kteří se chtějí začít stravovat lépe a zdravěji, ale nechtějí do toho jít zatím nikterak radikálně a stát se ze dne na den veganem? Co jsou podle tebe takové největší a nejběžnější stravovací hříchy průměrného Čecha?
Já osobně bych ani přechod ze dne na den nedoporučovala, postupný přechod je pro tělo mnohem vhodnější. Každopádně s ohledem na zdraví bych se určitě jako první vyhnula zpracovaným masným produktům typu klobásy, atd. Ví se, že jsou to prokázané karcinogeny a zrovna u nás celkem oblíbené.
Tvé tělo zdobí několik piercingů a hodně tetování. Můžeš nám prozradit, jaká další tetování máš v plánu a zda máš na těle místa, která by sis nikdy potetovat nenechala?
Momentálně nemám v plánu nic, dávám si menší pauzu s tím, že nevím, zda ještě nějaké tetování vůbec chci. Sice tetování miluji a nejradši bych byla potetovaná od hlavy až k patě, ale mám už k tělu trochu větší respekt než jsem mívala, plus tak nějak v poslední době raději utrácím za zážitky než obrázky.
Pamatuješ si, kdy tě začalo bavit cvičení a fitness? A co tě k němu vedlo a co ti dává dnes?
To si pamatuji úplně přesně, jelikož to bylo v tu chvíli, kdy jsem začala chodit do fitka. Když jsem cvičila doma, tak jsem se k tomu musela nutit a dělala jsem to čistě jen z důvodu hubnutí. Až s fitkem přišla vášeň pro onen pohyb jako takový. Po těch letech se vášeň trochu utlumila, takže poslední dobou přemýšlím, kam se posunu dál v rámci posilování jako takového. Každopádně tréninky pro mě i dnes představují způsob relaxace. Vypnu mozek a jedu.
Máš nějaký vzor? Ať už celoživotní nebo ve fitness či v jakékoliv jiné oblasti?
Nad tím jsem přemýšlela zrovna nedávno s kamarádkou, která mluvila o svém vzoru a já tak přišla na to, že sama vzor nemám a to v žádné oblasti. Dřív jsem mívala vzor ve fitness, ale to bylo v době, kdy jsem cvičením opravdu žila, teď více žiji zase něčím jiným, ale vzor žádný nemám.
Od 14 do cca 20 let jsi se potýkala s anorexií. Ven tě z toho potom dostala až vlastní touha a práce s myslí. Mohla bys prosím na základě vlastních zkušeností poradit mladým holkám, jak z toho ven?
Podobné otázky nemám moc ráda, jelikož to se zkrátka nedá nějak popsat. Nemám žádné tajné zaklínadlo, které dokáže vyléčit psychické poruchy. Člověk musí opravdu chtít, to je základ. Já už zkrátka nechtěla tak dál žít, protože mě to neskutečně ubíjelo.
Člověk musí opravdu chtít, to je základ.
Dál je potřeba na sobě pracovat, mně v tomhle hodně pomohly knihy o duchovním rozvoji. Jejich čtením se mi do hlavy dostávaly myšlenky, podle kterých jsem se postupně snažila měnit svůj způsob uvažování o sobě i světě okolo. Pomohlo mi to nejen s anorexií, ale i s dalšími problémy.
A co bys potom poradila lidem, jejichž dítě, příbuzná, partnerka či kamarádka trpí psychickou poruchou příjmu potravy, a kteří by ji chtěli nějak pomoci?
No, to je hodně individuální, záleží, jak na tom ten nemocný je. Pokud dokáže přiznat, že je tu nějaký problém, tak je z části vyhráno a dá se s ním dál pracovat.
Dokud si člověk neuvědomí, že ten problém tu existuje, tak ho jen těžko bude nějak řešit.
Já byla naplno schopná problém přiznat až poté, co jsem se „vyléčila“.
Dokud si člověk neuvědomí, že ten problém tu existuje, tak ho jen těžko bude nějak řešit. Rozhodně ale nijak nepomůže nucení do jídla nebo lamentování o tom, jak je ten člověk hubený. Ze svojí zkušenosti mohu říct, že nejlepší je s tím člověkem zkoušet mluvit a snažit se ho pochopit. Stejnou zkušenost mám i se svými klientkami. Mívám mezi nimi i mladší slečny, které nějakou formou PPP trpí a vybraly si právě mě kvůli tomu, že věří, že budu chápat jejich situaci lépe než poradkyně, co osobní zkušenosti s PPP nemá. Když se vybuduje důvěra, tak se problém řeší snadněji.
Při pohledu na tvůj Instagram by člověka ani zdaleka nenapadlo, že by se holka jako ty mohla někdy potýkat se sociální fóbií. Jak s ní bojuješ a je to stále aktuální?
Určitě to ve mně furt je a snažím se s tím bojovat tak, že se vystavuji situacím, které ve mně úzkosti vyvolávají. Ne vždycky se mi to však podaří, furt se sem tam stává, že přijdu o nějakou příležitost jen kvůli tomu, že se zkrátka bojím. Ale oproti dospívání je tam určitě velký posun vpřed.
Životní prostředí je pro tebe, zdá se, velké téma. Jak ty vnímáš současný stav životního prostředí a směr, jakým se to ubírá?
Hah, no kdybych měla být upřímná, tak bych nemohla ani zůstat slušná, protože z toho, co si zjišťuji, jsme fakt hodně v háji. A zatím se nám ani nedaří směr, který jsme nabrali, nějak změnit. Vidím sice kolem sebe, že se o tom čím dál tím více mluví, ale přijde mi, že než dojde k nějakým dostatečně velkým činům, tak už bude pozdě.
Snažím se pozitivně doufat, že tu planetu nezničíme úplně.
Každopádně z pozice nevýznamného jedince se snažím i tak reflektovat tu změnu, kterou chci ve světě vidět a snažím se pozitivně doufat, že tu planetu nezničíme úplně. Respektive ona planeta to přežije, ale otázka je, jak se na ní bude žít nám. Přijde mi, že většina lidí si ani neuvědomuje, jaké důsledky může globální oteplování mít.
Sama finančně přispíváš právě na ochranu přírody. Můžeš nám trochu přiblížit na co konkrétně a jak se případně můžou zapojit i ostatní?
Poslední dva roky přispívám na organizaci Prales dětem, kterou založil Milan Jeglík. Jak už z názvu vyplývá, tak hlavní účel organizace je chránit deštné pralesy, ale jejich aktivity jen tímto nekončí. Vybrala jsem si je, jelikož mě strašně baví, co dělají, vím, že jsou pro danou věc nejvíc zapálení a opravdu chtějí věci měnit. S Milanem i dalšími členy organizace se znám i osobně a byla jsem i navštívit jejich rezervaci Green life na Sumatře, což je část sumaterského pralesa, který zachránili před zničením.
Zapojit se lze přes jejich webové stránky a to buď finančně nebo jako dobrovolník. Osobně doporučuji zkusit si i tu pozici dobrovolníka a jet na Sumatru. Vždycky jsem si myslela, že jsem dítě oceánu, ale právě onen pobyt v sumaterském pralese u Prales dětem mi změnil názor.
Navštívila jsi už celkem hodně zajímavých míst na světě. Která země tě mimo ČR oslovila nejvíce a proč? A umíš si někde představit žít i dlouhodobě, pokud by sis práci (a klidně i klientky) mohla vzít s sebou?
Umím si to představit a i to mám do budoucna v plánu. Mám štěstí, že si práci můžu vzít všude s sebou, jen bohužel v některých zemích jsou přece jen ty výdělky nastavené jinak než u nás, takže by bylo pro mě těžší tam bydlet. Tak je to například v Austrálii, což je právě ona země, kde bych si dokázala představit žít. Jejich manga prostě chcete jíst celý život!
A co dalšího tě kromě chutného ovoce v Austrálii oslovilo natolik, že by sis tam uměla představit žít?
Celý vibe toho místa. Nechci zevšeobecňovat, každopádně přišlo mi, že lidi jsou tam na jiné (přátelštější a pozitivnější) vlně než Češi, což pro mě jakožto introverta bylo sice na jednu stranu trochu těžké, ale zároveň příjemné. Navíc jsem teplomil, takže jejich klima mi vyhovovalo a jako veganka jsem se tam taky měla parádně, jelikož veganství je tam trochu rozjetější než u nás, byť i tady v Praze si nemáme na co stěžovat.
Bydlela jsem na Manly, kde jsem blízko u sebe měla v podstatě celý takový svůj základ, který potřebuji a všude jsem si tam došla pěšky – na farmářské trhy, k moři, do fitka, do zdravé výživy i do nějaké té veganské restaurace.
Jaký je tvůj oblíbený film, seriál, kniha, kapela, barva a zvíře?
Tak to je snad nejtěžší otázka! Jak má člověk vybrat jen jednoho zástupce? U filmu a seriálu je toho hodně, každopádně první se mi vybavil film Mother! a seriál Černobyl. Dál kniha Ishmael, kapela momentálně vyhrává Parkway Drive, barva navždy černá a zvíře gorila, i když jí šlape na paty orangutan a žralok.
Máš nějaký koníček nebo zálibu, o kterém tví fanoušci neví?
No, jedna mě napadla, ale soukromá je z nějakého důvodu.. 😀
Máš nějaký zlozvyk?
Okusuji si rty a prapodivně hýbu pusou, když píšu nebo něco vytvářím.
Kdybys měla vybrat den, kdy jsi byla v dosavadním životě nejšťastnější, který by to byl?
Jako první mě napadl můj úplně první Let It Roll. Byla jsem tenkrát čerstvě single s tím, že ten vztah byl pro mě psychický peklo a mimo jiné jsem během něj necítila, že pořádně žiju. Kamarádky mě tak v rámci léčení se z rozchodu vzaly na festival, byť jsem tu hudbu vůbec neposlouchala a neznala tam jediného interpreta. Ale byla to láska na první poslech a já se po dlouhý době cítila opravdu šťastná a živá.
Co bys vzkázala malé Dewii, když ji bylo 10 let?
Malou Dewii bych objala a řekla jí, že i když si o sobě teď myslí jen to nejhorší, tak jednou na sebe bude strašně pyšná.
Odkazy:
Web: Dewi.cz
YouTube: Dewii
Facebook: dewiiveg
Instagram: dewii.veg
