Když se řekne Tatra Kolem Světa, mnohým mužům se vybaví vzpomínky na dětství, kdy si vystřihovali expediční fotky z novin a nalepovali je do sešitů, nebo se proháněli po koberci s plechovým modelem Tatra 815 GTC (nebo 815 VD 6×6 – Dakar).
Legendární československá expedice (1987-1990) trvala přes tři roky, procestovala 67 zemí na 5 kontinentech a najela 195 000 km (vzdálenost jako 5x kolem rovníku).
S požehnáním posledního žijícího člena (a navigátora) celé expedice Ing. Stanislava Synka a podporou Tatry vzniklo v hlavách Marka Havlíčka a Petra Holečka pokračování Tatra Kolem Světa 2.
S unikátním konceptem, kdy se samotné expedice může zúčastnit i kdokoliv z nás, se jedná o nesmírně zajímavou a významnou událost (start 22. 2. 2020), kterou doporučuji sledovat.
Rozhovor s Markem, jedním ze dvou zakladatelů a organizátorů expedice Tatra Kolem Světa 2, vznikl ve spolupráci s Víťou Válkou (GuruCamper.com), který Marka vyzpovídal.
Marku, jaké byly okolnosti zrodu vaší expedice?
S Petrem jsem se potkal v roce 2009 v Angole, on tam podnikal s Tatrovkami – provozoval autodopravu, já tamtudy projížděl na cestě kolem Afriky. Od té doby jsme se znali. Já dál jezdil na nejšílenější výpravy, vždy bez ambicí zviditelňovat svou cestu, své cestování. Na všechny cesty jsem si vždy našetřil peníze sám.
Ale s každým dalším výletem jsem si uvědomil jak moc mě cestování mění, jak poznání cizích kultur a fungování světa je něčím, co mění můj pohled na svět, na život samotný, na podstatu života.
Zrodila se ve mně touha napsat knihu. Kniha vyšla v roce 2015. Skládá se s těch NEJ příběhů které jsem na cestách zažil a jako dodatek k těmto příběhům jsem přidal to, jak mě dané události změnily, co jsem se díky tomu naučil. Je to z části takový sebezpyt.
Česká republika může světu přinést mnoho skvělých produktů, neobyčejný český humor, mnoho inspirujících osobností.
Sice mně někdo díky knize přidal titul „Ezopíča“, ale ono to zas moc ezo není, jen pochopení všech souvislostí. Byl to počin, v kterém byla hlavní motivace zprostředkovat lidem poznání, pokusit se lidem ukázat, že život může být o něčem jiném, než o splácení hypotéky, pěkném autu, politice, nenávisti. I ta nejmenší rodina, kterou jsem na cestě potkal, i ten nejposlednější člověk kterého jsem na cestě poznal, mě něco byl schopen naučit, něčím mě inspirovat. Věděl jsem, že když něco člověk zažije, ovlivní ho to víc, než když si to přečte v teple domova, nebo to vidí. Začala se tedy rodit myšlenka, jak toto vše zprostředkovat lidem, jak jim ukázat úplně jiný svět, úplně jiné hodnoty, úplně jiný rozměr.
Když jedete divočinou, řešíte každý den důležité věci, co budete jíst a pít, kde budete spát, zda mate dost nafty, zda jste v bezpečí. Jestliže člověk tyhle věci řešit nemusí, začne řešit totální hovadiny a začne mít potřebu být nespokojený, protože nemá to či ono, protože se mu někdo nelíbí, nebo nevyhrává jeho oblíbený tým, ať již v hokeji nebo v politice.
Tak jsme s Petrem začali plánovat nějakou expedici, která by to vše zvládla.
Jet jiným autem než Tatrou připadalo Petrovi jako největší míra perverze, musela to být tedy Tatra. A pak už byl jen krůček k tomu navázat na československou legendu. Tak jsme si dlouhé týdny bádali nad tím, jestli udělat „Tatra Kolem Světa 2“ nebo ne, byli jsme si vědomi těch všech obtíží, problémů a agrese která se s tím zvedne (a tak se i stalo) i prakticky těch dobrých a potřebných věcí, které bychom díky tomu mohli realizovat – a to se rovněž stalo. Tak se rozhodlo. Uděláme Tatru Kolem Světa 2.
Nalezli jsme Martina Zikmunda, který schraňuje odkaz původní expedice na tatrakolemsveta.cz. Díky němu jsme se potkali i s panem Synkem – posledním žijícím členem celé expedice, vyložili mu náš plán, náš záměr a požádali ho o požehnání. Nechtěli jsme dělat něco, s čím by bývalí členové a všichni co měli a mají co do činění s původní expedicí nesouhlasili. Což se nám do puntíku splnilo. Práva nám předal k užívání i autor loga a designu celé nástavby.
Vřele se k tomu postavila i samotná Tatra – tehdejší technický ředitel Tatra Trucks nám řekl, že každý měsíc, deset let, tam chodí lidé, osobnosti, cestovatelé, kteří ukazují různě propracované projekty TATRA KOLEM SVĚTA 2, ale vždy je to podobné – „dejte nám prachy a my pojedeme“, my jsme přišli s konceptem jak to celé financovat. O to víc se to Tatře líbilo a hledala cestu, jak nás podpořit, což se taky stalo, i když ne výraznou měrou, ale stalo se to.
Jakou cestovatelskou zkušenost máte vy dva?
Já jsem poprvé na výlet mimo Evropu vyrazil v roce 1998 do Thajska, pak větší výlet po nějakých průserech byl na Nový Zéland a do Austrálie, kde jsem byl téměř rok, pracoval, cestoval, přemýšlel. Tam někde uprostřed pouště, několik týdnů bez lidí, jako bych „poznal“ Marka. Něco se tam tenkrát nad tím porouchaným motorem uprostřed ničeho, několik stovek kilometrů od civilizace stalo. Úplně jsem to tenkrát cítil.
Je naprosto něco jiného vyrazit na měsíc, dva, nebo na půl roku či rok.
Od té doby jsem k životu začal přistupovat jinak, začal jsem i cestovat. Bez naprosto nulové přípravy a zkušeností jsem se vydal s tehdejší přítelkyní na cestu kolem Afriky. Od roku 2008 do roku 2010, tenkrát ještě po souši, jsme urazili téměř 90 000 km a viděli většinu států v Africe. To byla největší škola života. Ani vzdáleně se tomu nevyrovnaly předešlé výlety po Evropě nebo měsíční výlety po Asii. Je to naprosto něco jiného vyrazit na měsíc, dva, nebo na půl roku či rok.
Afrika mě změnila, naučila. Po Africe následovala celá řada cest hlavně na motorce, pak různě po světě a pak 2016-2018 se současnou přítelkyní, která je nedílnou součástí projektu Tatra Kolem Světa 2, jsme vyrazili dodávkou kolem světa.
Petr strávil v Angole 12 let. Jezdil tam s Tatrami, ale pracoval tam. Jinak toho moc nenacestoval, tedy spíš vůbec.
Co podle vás může Česká republika světu přinést?
Československo, ať přijedeš kamkoliv, každý ho zná, začne ti povídat o Zetoru, o Tatře, o šikovných lidech, o pivu. Ti lidé a jejich potomci, co toto skvělé jméno ve světě právem vybojovali, stále žijí. Jen zatlačením našeho státu do globálního celku jsme byli vlastně tak trochu vykastrovaní – jsme se nechali vykastrovat. A to, v čem jsme byli moc dobří, už není české, nebo to zapadlo do normy. Ale mění se to. Několik společností jako Tatra, je stále česká, je stále na světě jedinečná. Stejně tak celá řada českých firem opět po krůčku kráčí na světové výsluní, jsou hrdí na to, že to jsou české firmy a i lidé u nás takovým firmám fandí, podporují je a upřednostňují.
Myslím si. že Česká republika může světu přinést mnoho skvělých produktů, neobyčejný český humor, mnoho inspirujících osobností. Je jen na nás, zda chceme vidět ty dobré věci, nebo jen ty špatné.
Co se změnilo od poslední expedice v Česku a v Tatře?
Po třiceti letech se v Tatře vyrábí stále stejné vozy, které tedy nemohou jezdit v EU a vyváží se do světa, a vedle nich se vyrábí vozy s americkými motory a s americkými převodovkami, které normy EU plní a mohou zde jezdit.
Zamýšlím se nad jednotlivými událostmi, činy a ne nad lidmi samotnými.
Co se změnilo v ČR? Náš projekt je nepolitický a nechtěl bych se k politice ani vyjadřovat. Osobně se snažím na události koukat z vrchu. Zamýšlím se nad jednotlivými událostmi, činy a ne nad lidmi samotnými. Cestování mě naučilo se nenechat opít rohlíkem, cestování mi vypiplalo můj instinkt, protože jinak bych nepřežil. Co vím naprosto přesně, a sám jsem se o tom nesčetněkrát přesvědčil, že velká část toho, co je v médiích, vlastně není pravda a častěji je opak pravdou. A média už dávno nemají za úkol informovat, ale jen manipulovat a člověk potřebuje dost studovat, mít dobrý „čuch“, dobrý nadhled, aby rozlišil, co může být pravda a co ne. Co se přizpůsobilo, aby to působilo tak a nebo onak.
Když jsem byl pár týdnů, měsíců v Kosovu, po těch zvěrstvech co tam byly, mluvil s lidmi a pak tady o tom psal, mluvil, málem mě lidi kamenovali. Když jsem byl v Africe a fotil školy které tam postavili za české peníze neziskovky a v těch školách byly krávy, zvedla se celá vlna agrese. Stejně tak, když jsem viděl a nebo zažil jiné věci v Africe nebo následně v Iránu či na Ukrajině. Díky tomu jsem přišel na to, že míra chápaní některých lidí je opravdu mizerná, a že díky dnešnímu světu lidi k informacím přistupují úplně jinak.
Lidé díky médiím, svému oblíbenému politikovi, začnou věřit něčemu a prakticky následně nezmění názor ani kdyby deset jiných lidí podávalo nějaké svědectví nebo i kdyby to viděli na vlastní oči. Jako by lidi přišli o zdravý rozum, kritický nadhled, snahu se pídit po pravdě a ne mít potřebu se ztotožnit s názorem, který je „moderní“ nebo prezentuje tu správnou společenskou vrstvu.
V každé době jsou nějaké a něčí zájmy a sami moc dobře na vlastní kůži víme a vidíme, co vše negativního se nám díky tomuhle projektu děje. Mnoho lidí do toho narvalo politiku a prý tímto projektem propagujeme léta před rokem 89 a to je v dnešní době nežádoucí. Ale že toto přijde jsme tušili už na začátku a proto nás to nezaskočilo, ale lhal bych kdybych řekl, že nás to nemrzí.
Proč politika do cestování nepatří?
Dnešní doba je polarizovaná. Čím dál víc se společnost rozděluje, je agresivnější, poštvává se proti sobě. Cestování lidi spojuje. Když zapadnete uprostřed Sibiře, jde vám o život, tak středem vašeho vesmíru není největší problém světa, kde jaký politik vládne, ale to, zda auto vykopete, zda to přežijete, zda pojedete dál.
Když přijedu do cizí země, je to jako bych přišel k někomu na návštěvu, měl bych respektovat pravidla daného domu a jestli se mně nelíbí, můžu se otočit a jít pryč. Jestli chci zemi a lidi poznat, měl bych to vše respektovat, dané lidi neodsuzovat, nepovyšovat se nad nimi. Až pak mě lidé a kultura může něco naučit. Nemohu najít inspiraci, když budu mít hlavu plnou předsudků, souzení, odsuzování, budu slepý. I tak stále na cestách potkávám lidi, co nerespektují kulturu dané zemi, nebo přicestují s nenávistí vůči dané zemi, daným politikům, dané kultuře.
My v Tatra Kolem Světa 2 jsme rádi, že nám někteří lidé fandí, že nám udělali záštitu. Vážíme si jejich počinu a nehodnotíme je jako politiky, jako lidi, jako představitele nějaké kultury, rasy nebo vyznání. Jsou to fanoušci a mi si jich vážíme. Nechceme se snížit k tomu, abychom říkali že ten a ten nám fandit nemůže, nebo že nejsme rádi že nám fandí.
Cestování spojuje, chceme přispívat k harmonii společnosti, chceme radostně a autenticky inspirovat a lidi spojovat, ne naopak, to je náš cíl. A ztotožnit se s jakýmkoliv politickým, náboženským nebo jiným názorem, by ne že neprospělo našemu projektu (možná by mu získalo body), ale rozhodně bychom tím ztratili nadhled, volnost, nezávislost, a nepřispěli bychom spojování společnosti a jejímu pozitivnímu naladění
Které úseky na trase hodnotíte jako nejnáročnější?
Nejnáročnější jsou přípravy, které probíhají právě teď. Dodělání nástavby, sehnání dostatku financí, vše zkoordinovat a zajistit, aby vše klaplo do puntíku. Až se vyrazí na cestu, pak už to bude dobré.
Nejnáročnější…snažím se již několik let zbavit předsudků. Když má člověk nějaké předsudky, nebo si něco načte, už si tak nějak ani neudělá vlastní názor a přejímá názory jiných, i když si to třeba nemyslí a pořád si myslí, že je nezávislý. V dnešní době si většina lidí dělá názor na většinu věcí ne díky vlastní zkušenosti, ale díky něčemu, co převzala z médií, co je prezentováno někým, kdo třeba tak nezávislý není. My díky tomu všemu získáme nějaký názor, o kterém si myslíme, že je nezávislý a pak za ten názor téměř bojujeme na život a na smrt.
…z nejobávanějšího státu Afriky se vyklubal stát, kde jsou lidé nejpřátelštější.
Znám mnoho přátelství, které se rozpadly díky tomu, že druhý netoleroval jiný názor. Je to směšné, když si pak člověk uvědomí na jakém základě tyto názory vznikají a pak se díky tomu roztrhávají několikaleté vztahy a lidi mezi sebou bojují, nenávidí se, napadají se.
Když jsem jel do Súdánu, Jižního Súdánu, přečetl jsem si snad vše dostupné v ČR a popravdě jsem měl fakt strach. Byl jsem v té zemi v křeči každou minutu a až po několika desítkách vlastních zkušeností jsem vlastně začal hodnotit, že ten názor který jsem převzal, vlastně asi tak pravdivý být nemusí. Zpětně jsem si pak uvědomil, že z nejobávanějšího státu Afriky se vyklubal stát, kde jsou lidé nejpřátelštější.
Pak už jsem se snažil o zemích nic nečíst, abych si nepopsal čistou stránku a nevytvořil si nějaké předsudky a názory předem na základě dojmu někoho. Raději věřím vlastní zkušenosti a na základě ní si tvořím názor. Na druhou stranu respektuji, že někdo jiný může mít úplně jinou vlastní zkušenost, úplně jiný pohled na věc.
Nemám potřebu někoho přesvědčovat o svém pohledu a očekávat to samé od druhých. Ani nikoho neodsuzuji za jiný názor ani na druhé neměním názor, nebo je nemažu z přátel kvůli tomu, že mají jiný názor nebo se mnou nesouhlasí.
Pro mě je nejdůležitější, že lidé kolem mě, i když se mnou nesouhlasí, jsou schopni bez předsudků koukat na danou věc mýma očima, dokážou chápat můj pohled, nebo mé potřeby, či jsou ochotní přemýšlet o mých zkušenostech. Až pak může být debata oboustranně přínosná.
Slepé obhajování názoru místo argumentů a neschopnost přijímat argumenty nemůže přinést nic příjemného. Nechci tedy soudit ani hodnotit. Mám rád heslo: „Připravit se na nejhorší a očekávat to nejlepší.“
Na jaké země se těšíte nejvíce? Které budou největší výzvou?
Nemám potřebu ani nechci realizovat nějaké výzvy. Jsem velký kluk, než abych mohl celou expedici ohrozit nějakým porovnáváním pindíků, kterým bych chtěl všem dokázat o kolik ho mám většího než ostatní. Těším se na země, které západní svět, západní kultura, nepřeválcovala. Tam všude žijí lidi zakořenění ve svých tradicích, tam všude nepřeválcovala kulturu moc, peníze, hmotné statky, tam všude to je pro mě inspirující, jak lidé přemýšlí, jak se rozhodují, jak jsou soběstační, jak jsou ekologičtí, jak jsou šikovní.
Zvládne Tatra náročné úseky lépe než jiné auto?
Nenajdeš na světě vhodnější auto na náročné cesty. Unikátní podvozek, který zaručuje bezkonkurenční stabilitu. To je neuvěřitelná přednost. Abych byl objektivní, samozřejmě že celosvětová nedostupnost náhradních dílů, velká váha, neekonomický motor, to vše nám pravděpodobně trochu ztíží cestu, ale nepochybuji o tom, že bychom to nezvládli.
Vybrali jsme si na na cestu ten nejvhodnější prostředek, cíl naší cesty je poznávání a přinášení autentických a pravdivých informací z naší cesty a na to se chceme soustředit. Kdybychom si vybrali nejkurioznější dopravní prostředek, asi bychom lehce upoutali pozornost veřejnosti, ale asi bychom se tolik nemohli věnovat tomu, čemu chceme, ale většinu času a úsilí bychom věnovali do oprav. Kdybychom měli takovou zálibu v opravování, otevřeme si servis. Ani nevidíme smysl v tom někomu dokazovat, že něco dokážeme tím a tím bláznivým vozítkem. Vyrážíme na výpravu a chceme vyprávět o tom, co uvidíme, co zažijeme, a ne o tom jak opravujeme.
Jaký typ lidí bude členem posádky? Vybíráte si?
Díky tomu, že prezentujeme náš projekt tak, jak ho prezentujeme, přitáhne si ty lidi, které má. Hlavní motivací lidí je podpořit naší myšlenku, zažít to dobrodružství s námi a to vše je společný jmenovatel na kterém to stavíme. Pár škodilů se ukázalo a nepojedou s námi. Věřím, že na cestě budeme vždy jako sehraný tým.
Mají účastníci možnost navrhnout změnu trasy?
Dobrá otázka! Před tím, než vyrazíme na cestu, se ještě v Čechách potkají jednotliví účastníci etap, pokud to bude možné. Ujasníme si role v partě, řekneme si o všem trochu víc a mimo jiné budeme komunikovat i o itineráři, na co se zaměřit, co vidět a co vynechat. Samozřejmě máme návrh, ale rádi ho nasměrujeme dle potřeb party.
Budu na cestě celé tři roky a budu odpovědný za to, že vše bude tak jak má, všichni se v pořádku dostaneme tam kam máme. Myslím, že mám nemalou zkušenost i dobrou intuici. Všichni na palubě musí respektovat, že náčelník výpravy jsem já a i případné přehlasování nic nezmůže.
Často si mnoho nezkušených lidí ani neuvědomí, co se může stát, kdyby si odhlasovali vjet do brodu, o kterém nikdo neví jak je hluboký, kdyby si odhlasovali vjet na rozbahněnou cestu, která může projíždět rašeliništěm, nebo odbočit z cesty na vyschlou solnou pláň. Někdy by to mohlo dopadnout dost špatně a nechci, aby k tomu došlo.
Kolik lidí se na přípravě expedice podílí?
Od začátku jsem to Já (Marek Havlíček), Petr Holeček, Kateřina Božková. A pak je to v různých intenzitách a intervalech celá řada lidí. Někteří to berou jako srdcovku a pomáhají nám, protože vnímají že je to super věc a jiní pro nás pracují za peníze.
Odkazy:
Web: www.tatrakolemsveta2.cz
Facebook: Facebook.com/tatrakolemsveta2
YouTube: Tatra Kolem Světa 2
Instagram: Instagram.com/tatrakolemsveta2
