Veronika Šubrtová (Weef): O cestování, přechodu ze zaměstnání k podnikání, životě v zahraničí, zero waste

Ještě donedávna jste měli s přítelem jako základnu pro život Lisabon, co vás přimělo se vrátit zpět do Prahy? A kolik času bys chtěla v následujících měsících a letech trávit na cestách a kolik v ČR?

Lisabon byl naším domovem přibližně půl roku v kuse. Je tam krásně! Oceán na dosah, jenže rodina ne, kamarádi taky daleko. Začalo se mi stýskat. Myslela jsem na babičky, dědečky. Na to, že právě teď bych s nimi měla trávit více času, protože ten nám nikdo nevrátí a pro ně už je ta časová úsečka o něco kratší.

Všem bych doporučila vycestovat, vidět jiné způsoby života a jít naproti neznámu, stojí to za to.

Jde-li o následující měsíce, já vlastně nevím. Praha je mi teď domovem, kde jsem si po několika letech v batohu a kufru vytvořila zázemí. To mi dělá dobře, mít se kam vracet.

Jak dlouho jste žili v Lisabonu a jaký je život v Portugalsku u oceánu v porovnání s Prahou uprostřed kontinentální Evropy?

Kromě toho půl roku to celkově bylo asi skoro rok. Život tam tepe pomaleji, znáš to, jih. Sluníčko lidi nabíjí celkem pravidelně, takže je to znát i na jejich náladě. Úsměvy od ucha k uchu. To se Praze moc nedaří, na první pohled jsme dost nabručení.

Mně tam držel právě ten oceán, počasí a lidi. Možnost sebrat se odpoledne na kolo, dojet si k oceánu přes řeku „ferrym“ a mít sluncem nasátý potraviny k dispozici dennodenně. Po návratu do Prahy se mi těžce konzumoval třeba takový banán.

Život tam tepe pomaleji, sluníčko lidi nabíjí, úsměvy od ucha k uchu…

Pak jsou tu ale taky takové ty byrokratické věci, které třeba ne úplně dobře fungují v Lisabonu a u nás na jedničku. Dopravu v Praze já všude chválím, protože tu máme fakt zmáknutou.

Jsi známá především jako „travel blogerka“. Která země tě na dosavadních cestách nejvíce oslovila a kde bys chtěla žít, kdyby sis tam s sebou mohla vzít všechny své blízké?

Vzít si všechny s sebou, to jsi úplně vystihl, to bych přesně chtěla! Kéž by to šlo. Tohle je věčný boj. Protože „lokačně“ bych se viděla právě asi v tom Portugalsku nebo třeba ve Španělsku. Během cest jsem přišla na to, že mě Evropa fakt ba, jen bych si dopřála pomalejší tempo, víc slunce a oceán či moře. To mě asi nikdy neomrzí.

Miluji historii, malé uličky, náměstí a staré budovy.

Podle tvých nedávných příspěvků se ti také líbilo třeba v Kalifornii v USA, která je snem mnoha lidí. Uměla by sis představit život i tam nebo se to od tvé ideální představy místa pro život už vzdaluje?

Sdílela jsem Kalifornii, jelikož jsem tam trávila čas s rodinou přítele.

Je tam krásná příroda, ale kupříkladu Los Angeles nebo přilehlá místa nejsou pro mě místem k žití. Miluji historii, malé uličky, náměstí a staré budovy. Amerika je postavená mnohem později, s chůzí se moc nepočítá, vše je daleko a to není nic pro mě.

Co tě na cestování baví? Souhlasíš s názorem, že je cestování důležitou součástí rozšiřování si životních obzorů?

No jéje, pro mě je cestování právě o tom. Zprvu tomu tak nebylo. Byla tam primárně touha čistě jen objevovat, ochutnávat, vidět místa na vlastní oči. Pořád to tak mám, ale čím dál tím víc zkouším různé způsoby cestování, zkouším jít víc do extrému a dál, jde-li o mapu světa.

Během té doby, co jsem začala cestovat, jsem se určitě naučila na svět koukat jinýma očima, změnilo to můj pohled na dost věcí a utvrdilo mě to v tom, že není nad osobní zkušenost. Všem bych doporučila vycestovat, vidět jiné způsoby života a jít naproti neznámu, stojí to za to.

Byla jsi někdy zaměstnaná v „klasické práci“? A jaká byla tvá cesta na volnou nohu?

Ano, už při studiu jsem pracovala, ať už jako hosteska v HardRock café, taneční lektorka, na recepci v hotelu nebo pak později v pár PR agenturách. Vše mělo něco do sebe.

Nějak mi to celé přestalo dávat smysl s ohledem na moje aktivity, zájmy a představu budoucnosti.

V době, kdy jsem pracovala v PR agentuře, jsem se rozhodla nadále nepokračovat v inženýrském studiu projektového řízení. Tak nějak mi to celé přestalo dávat smysl s ohledem na moje aktivity, zájmy a představu budoucnosti. Bála jsem se asi nejvíc reakce rodiny, protože pro ně jsem to z určité části dělala. Vzali to v pohodě.

V té době jsem mimo jiné potkala mého nynějšího přítele, zároveň jsem ale chtěla odcestovat do Ameriky jako Au-pair. On ale mířil do Berlína. Rozhodla jsem se pro Berlín a tam začala moje kapitola freelancera.

Když nebyly peníze na účtě, byl to pro mě takový deadline.

Neměla jsi z té změny obavy, jak to zvládneš finančně a jestli budeš mít zakázky?

Měla, obrovský. Ale mě ty obavy vždycky dohání k dobrým výsledkům. Mám to jako „deadliny“. Když nebyly peníze na účtě, byl to pro mě takový deadline.

Rozhodla jsem se blog dělat na plný úvazek, jelikož už bylo hodně únavné táhnout to na dvou frontách.

Ze začátku to byl samozřejmě boj, chvíli jsem pracovala pro přítele, což úplně neklapalo, jsem na to moc tvrdohlavá. Přišlo během toho na dlouhé večery u kompu, učení se, tvorbu vlastního blogu a zároveň prvních zakázek.

Když si vzpomenu, jak jsem seděla později už ne v Berlíně, ale v Portugalsku u jediného radiátoru v bytě, zabalená v dece a plnila něco, co jsem se vlastně průběžně učila, směji se tomu a zároveň jsem na sebe pyšná. (smích)

Přibliž nám prosím, jaká je náplň tvé práce a kolik času ti práce zabere.

Dnes už je mou náplní práce vše spojené s mým blogem o cestování. Dospěla jsem do této fáze po skoro čtyřech letech práce pro klienty a blogování zároveň.

Je pořád co dělat, když děláte na sebe.

Rozhodla jsem se blog dělat na plný úvazek, jelikož už bylo hodně únavné táhnout to na dvou frontách. A asi jsem se bála jít opět do větší nejistoty, protože co si budeme, vybudovala jsem si klientelu, naučila se v tom jakž takž chodit a pak jsem se rozhodla říct NE a jít zas do něčeho nového. O tom ale ten život vlastně je.

K náplni, je toho hodně, návštěva samotných míst, lokací, psaní článků, tvorba videí, fotek, editace, marketing, sales. Zabírá mi to 7 dní v týdnu, když budu chtít.

Je pořád co dělat, když děláte na sebe. Ale já se učím pracovat na tom, abych ten týden rozdělila spravedlivě i mezi rodinu, přátele, seberozvoj, pohyb atd.

Můžeš nám prosím popsat tvůj běžný pracovní den?

Asi nemám úplně běžný pracovní den. Jediné, co bývá standardní jsou rána.

Začínám jógou, studenou sprchou a kvalitní snídaní. Pak záleží, zda jsem doma nebo na cestách. Tam buď objevuji danou lokaci, zažívám „dobrodrůžo“ a natáčím nebo daný materiál již stříhám.

Začínám jógou, studenou sprchou a kvalitní snídaní.

Doma obvykle pracuji buď na nových článcích, videích, točím další obsah a nebo mám schůzky.

Pracuje se ti lépe v klidu „doma“, někde v přírodě nebo na veřejných místech jako jsou kavárny či coworking centra?

Miluji kavárny. Ruch a tep v takových místech mě nutí vnímat čas a nenechávat si ho proklouznout mezi prsty. Doma pracuji taky ráda, ale ne vždycky. Primárně spíš když natáčím nebo stříhám videa, na to chci mít klid.

Příroda, to je pasé, sluníčko vám svítí do kompu a spíš se vám chce něco podniknout, než makat. Teda aspoň mně.

Právě díky full time blogování jsem se rozhodla posouvat dál právě třeba v natáčení, focení, střihu.

Jak rozvíjíš své dovednosti? A je nějaká oblast práce, na kterou by ses v budoucnu chtěla více zaměřit?

Já jsem vlastně věčný samouk. Teď jsem se ale tak rok moc neposouvala dál. Spíš jsem využívala zajetých kolejí. Právě díky full time blogování jsem se ale rozhodla posouvat dál právě třeba v natáčení, focení, střihu.

Je pořád, co se učit. třeba takový sales, to je něco, co mě nebaví se učit, ale potřebuji. Nebo si možná časem najdu nějakého parťáka. (smích)

Připravuješ také online kurz o blogování a o spolupráci. Můžeš nám už nyní lehce předestřít na co se můžeme těšit?

Ano, připravuji. Půjde o kurz pro začínající blogery, pro ty, kteří by se rádi blogem živili a nebo pro ty, kteří se v tom chtějí zorientovat. S blogováním se pojí hodně činností, ale taky nejasností, jako třeba jaké jsou možnosti výdělku.

Chci vytvořit kurz, skrze který předám vše, co jsem se doteď naučila a díky čemu dělám, co mě baví. Přemýšlím ještě o dalších tématech, ale nebudu zatím předbíhat.

Jak často ti chodí nabídky na spolupráci? A jak by měla vypadat nabídka na spolupráci, aby ti dávala smysl?

Když vím proč a jak spojit s určitou značkou síly, napíšu jí sama.

Chodí mi týdně několik nabídek, ale většinou se nejedná o firmy nebo typ spolupráce, o kterou bych stála.

Naučila jsem se to dělat i opačně, když vím proč a jak spojit s určitou značkou síly, napíšu jí sama. Když už spolupráci navážu, jde o firmu, která se nějakým způsobem protíná s tématem mého blogu, o produkt, který bych použila, používám nebo myšlenku, která je mi sympatická.

Nabídku spolupráce přijmu v případě, že splňuje výše uvedené za rozumných podmínek, záleží na firmě, typu služby, produktu nebo třeba na tom, zda jde o ziskový či neziskový sektor.

Dost věcí pořád neznám, neumím nebo zatím nechci umět.

Vytváříš velké množství audiovizuálního obsahu. Jakou techniku a vybavení na cestách používáš? A jsi technický typ?

Používám, a teď tady rovnou propálím jednoho sponzora, foťák od SONY A6500. Pak jejich kompakt SONY RX100 IV, nezbytný je pro mě vlastně i mobil, skrze který vzniká taky velká část obsahu, pak vlastním stativ, světla, klopáky, stolní mikrofon, nespočet SD karet, externích disků, kabelů a tak dál. Dron mi zatím chybí. (smích)

A jestli jsem technický typ? Myslím, že jsem víc technicky zdatná, než část mých kámošek, ale to je vše. Učím se. Dost věcí pořád neznám, neumím nebo zatím nechci umět.

Kolik času ti zabere komunikace s tvým publikem?

Denně průměrně 2 hodiny určitě. Když vezmu Instagram, kde komunikuji nejvíc, pak Facebook, zprávy a e-maily. Zprávy už dost flákám, protože mi přijde, že bych nedělala nic jiného.

A kdo je tvůj typický fanoušek/sledující?

Člověk ve věku od 18-25 let nebo 25-35 let, který má chuť cestovat, objevovat a nechá se rád inspirovat. Bývá to taky většinou člověk, který chce nebo přijímá odpovědnost za to, jak se v životě má/chce mít.

Jsi autorkou e-booku „26 Změn, které mě osvobodily“. Jak tě napadlo tento e-book sepsat a kolik času ti příprava e-booku zabrala?

Sepisovala jsem ho po mých šestadvacátých narozeninách. Měla jsem potřebu sepsat si, nejdřív vlastně spíš pro sebe, jakési změny, transformace, kterými jsem si do té doby prošla. Pak jsem si řekla, že bych je vlastně mohla poslat dál a možná někomu zkrátit tu cestu hledání a inspirovat další ke změnám, které mě podle mě určitým způsobem osvobodily.

Vzhledem k tomu, že nemám moc ráda kudrnaté popisování, dlouhé knížky, vzala jsem to stručně, jasně. Zároveň jsem přišla na to, že psát na povel je fakt těžký. Psát blog o tipech na místa je něco úplně jiného, než nechat přicházet myšlenky a srozumitelně je sepsat. Já mám totiž pocit, že mi plují strašně rychle a je těžké je zachytit.

Psát na povel je fakt těžký.

Zabralo mi to asi 2 měsíce, když počítám tvorbu. S odkládáním ale půl roku.

Tvým sympatickým on-line mottem je „Míň věcí, víc zážitků“. Jak se u tebe tento minimalistický přístup promítá do každodenního života a jak jsi se k němu dostala?

Motto přišlo s cestováním, které mě naučilo a učí, že toho k životu potřebujeme neskutečně málo. Vnímám to ať už při pohledu na jiné kultury, tak během cest s krosnou na zádech nebo trávení času v přírodě. Pojí se to hodně s investicí vydané energie, času a peněz.

Pojďme si hrát, nebát se příležitostí, objevování, nejsme tu moc dlouho.

Je to takový koloběh, který z mého pohledu má končit ne koupí nesmyslů nebo věcí, které ve skutečnosti nepotřebujeme, ale spíš investicí do zážitků. Tím nemyslím jen cestování, ale třeba i investici do sebe samého, podnikání, i to je zážitek.

Pojďme si hrát, nebát se příležitostí, objevování, nejsme tu moc dlouho.

Věřím v to, že minimalizace odpadu je cesta.

Denně se heslo prolíná do mého života různými způsoby, ať už jsme na cestách nebo doma. Pojí se to hodně s tématem minimalismu, o kterém jsem natočila několik videí.

Jsi také známá tvým „zero waste“ přístupem k životnímu prostředí. Nemáš pocit, že je to často boj s větrnými mlýny?

Jo, mám. Já sama si rozšiřuji OBZORY. Pořád a právě i v tomto směru. Věřím v to, že minimalizace odpadu je cesta. Ale moc dobře vím a vnímám čím dál víc, že je strašně moc věcí, které se na odpad nabalují a všechny dohromady tvoří téma ekologie a přístupu k planetě.

Začala jsem o zero waste mluvit v souvislosti s mojí vlastní cestou minimalizace odpadu, chtěla jsem lidi inspirovat, což se povedlo.

Teď jsem ve fázi, kdy o tom vlastně moc nechci mluvit, protože jsou lidi, kteří by po mně chtěli víc, chtěli by, abych byla dokonalou osobou bez ekologické stopy. A já to neumím a v nějakých oblastech svého života nejsem třeba ochotna z komfortu ustoupit, třeba cestování. Což jsem lidem veřejně sdělila a teď si vlastně tak nějak sama balancuji, co bude dál.

V červnu bude mít premiéru tvůj film BanglaKIDS. Jsi z premiéry nervózní a co tě k natočení BanglaKIDS vedlo?

Jsem nervózní. Je to můj první větší počin, jde-li o video tvorbu. Raději to nazýváme s ADROU krátkým filmem, protože o celovečerák nepůjde, do toho mám ještě daleko. Věřím ale, že BanglaKIDS přiblíží divákům realitu místních dětí, života ve slumu, v Bangladéši a sílu vzdělání.

Vzdělání je nesmírně důležitá část skládačky, která dětem z chudých poměrů umožní ze slumu vystoupit a žít lepší život.

(pozn. autora: Chcete také pomoci dětem z Bangladéše? Více informací o BanglaKIDS, a možnost přispět, najdete zde. Film má premiéru ve středu 5. 6. 2019 v Prostoru 39, v Praze.)

Co v tobě natáčení s dětmi z chudinského slumu Čalantika v Dháce zanechalo? Máš v plánu nějaké další podobné projekty?

Utvrdila jsem se v tom, že vzdělání je nesmírně důležitá část skládačky, která dětem z chudých poměrů umožní ze slumu vystoupit a žít lepší život. Je to dle mého názoru a po tom, co jsem viděla a mohla s dětmi a rodiči mluvit, cesta za lepšími zítřky.

Zatím nemám konkrétní projekty na papíře, ale v hlavě už se něco rýsuje a minimálně na podzim chci absolvovat dobrovolnictví v ČR a přiblížit více lidem, jak to funguje.

Kdyby sis nyní měla vsadit na místo, kde se jednou usadíš a třeba založíš i rodinu, kde by to bylo?

Hehe, moje ideální představa vypadá tak, že budu mít byt, domek v Praze a druhý u oceánu v Portugalsku. Budu pendlovat mezi dvěma domovy.

Chci totiž i s dětmi nadále cestovat do té doby, než nastoupí do školy. Tak uvidíme!

Odkazy:

• Blog Veroniky Šubrtové alias Weef: www.weefsworld.eu
• YouTube kanál: Weef’s World