Veronika Vaněčková: Jak získat zaměstnání v USA a uspět, víza, děti a škola, porovnání ČR a USA

Co byste doporučili lidem, kteří sní o životě a práci či podnikání v USA, ale nemají tak našlapané CV zkušenostmi ani vzděláním, aby je případný americký zaměstnavatel zasponzoroval?

Především opustit tu myšlenku, že nejsem tak dobrý, aby mi americký zaměstnavatel dal šanci. To se dá změnit! Všichni, včetně nás, se museli nejdříve vypracovat.

Lidé často nejsou ochotní tohle podstoupit – makat na takovém cíli minimálně pár let, aby byla šance uspět. Nechtějí vystudovat školu nebo si vybudovat klíčovou pozici ve firmě nebo vybudovat úspěšný business.

Faktem je, že to není nic snadného! Tohle je ale prvotní předpoklad, i když ne nutně záruka k úspěchu.

Začněte pracovat hned teď na tom, aby vaše CV bylo „našlapané“!

Musíte mít americkému zaměstnavateli co nabídnout. Musíte být mnohem lepší než místní člověk, který je proti vám v obrovské výhodě. Nepotřebuje totiž pracovní víza, která jsou drahá, časově náročná a je velice obtížné je získat. Zná velmi dobře jazyk a místní zvyklosti a má okruh známých profesionálů, kteří ho můžou dostat do přímého kontaktu se zaměstnavatelem, což je velice důležité!

V tomhle opravdu nemáte šanci místního Američana porazit. Takže jeho „nespravedlivou“ konkurenční výhodu můžete smazat nejspíš jen svou výjimečností a ochotou podřídit tomuto cíli opravdu hodně.

Začněte pracovat hned teď na tom, aby vaše CV bylo „našlapané“! Bude to trvat určitě pár let, ale pokud jsou USA opravdu vaším snem, bez toho to nepůjde.

Nemějte sny o USA, aniž byste tady byli déle než běžný turista a zkusili si mít běžné starosti.

Chápu, že ne každému se chce studovat Ph.D. nebo být vědec. Nemusí to zajít až tak daleko, ale pak počítejte s prací na nepříliš vysoké úrovni a poněkud klikatější cestou. Každému doporučuji využít všechny možné legální způsoby jak tuto zemi opravdu poznat než se sem rozhodnete natrvalo přestěhovat. Nemějte sny o USA, aniž byste tady byli déle než běžný turista a zkusili si mít běžné starosti.

Existují legální programy i pro nestudijní typy. Můžete jet na dětské tábory jako vedoucí (Camp USA) nebo au-pair program (omezeno věkem 26 let). Je to ideální možnost jak se bez vysokých vstupních požadavků naučit jazyk, místní zvyklosti a možná i náhodně získat potřebné kontakty pro budoucí zaměstnání v oboru. Tohle vše má obrovskou hodnotu.

Znovu si zvažte zda-li je pro vás USA ta pravá země. Dělala jsem podřadné práce, i když už jsem v ČR pracovala v inženýrské praxi. Chtěla jsem poznat USA se vším všudy, jaký je život, když člověk nemá nic a není nikdo. Vážně mi to pomohlo v rozhodování, jestli mi to stojí za to a jestli je tohle ta pravá země.

Většina lidí se diví: „Proč bych měl v USA dělat podřadnou práci, když se mám v ČR relativně dobře a mám normální dobře placenou práci?“ Přesně tak, dobrá otázka! Zodpovězte si ji sami pro sebe a rozhodněte, zda-li vám ta Amerika stojí za to.

Pokud excelujete po celý rok na odborném internshipu ve firmě, váš zaměstnavatel vás možná nebude chtít ztratit a pokusí se vyřídit vám pracovní víza.

Program který jsem zmínila se jmenuje Work & Travel a je pro studenty vysoké školy. Dá se absolvovat i v nižších ročnících. Jde o několikaměsíční zkušenost legální práce a není třeba se ucházet o kvalifikovanou pozici. Dělala jsem, co se dalo. Dělníka na stavbě, čističe podlah, roznašeče letáků, prostě cokoliv. Drsná práce, ale výborná zkušenost a myšlenka žít v USA mě už neopustila. (smích)

Mimo výše zmíněné programy lze navázat na studium a pracovat v oboru, který studujete. Hledejte informace k programům Internship a Trainee. Tohle je výborná cesta k získání dlouhodobějších pracovních víz. Pokud excelujete po celý rok na odborném internshipu ve firmě, váš zaměstnavatel vás možná nebude chtít ztratit a pokusí se vyřídit vám pracovní víza.

Tyhle programy bývají dlouhodobější (1 rok i více) a pokud už se dostanete do USA, neměli byste ztrácet čas. Snažte se získat dobré kontakty a dobrou půdu pro případný pozdější pokus dostat se sem natrvalo.

Budování sítě kontaktů je druhá nejdůležitější věc hned v těsném závěsu za prvním bodem (být opravdu dobrý ve svém oboru). Budujte přátelské kontakty všude, kde to jde! Nikdy nevíte, kdo koho zná a kdo vám může pomoci se dostat k těm lidem, které budete potřebovat. Věnujte se rozšiřovaní svého profesního networku. Lidé, kteří jsou v ČR, mi na to odpoví: „No jo, ale já jsem tady, tak co s tím, nemám žádný network v USA.“

Ano, je to komplikované, ale musíte se pokusit, i kdyby to bylo obrovskou oklikou. Jaká je vaše profese? Kdo dělá významné věci ve vašem oboru v USA? Zajímejte se o to a pokuste se o kontakt. Pokud se nedostanete hned k leaderovi, pokuste se dostat přes váš známý network alespoň k nejbližším spolupracovníkům leadera. Pokud se nedostanete k nikomu přímo v USA, zkuste to i přes své české kontakty a ptejte se, jestli vás nedají do kontaktu oni. Takto se můžete přes několik lidí dostat až k tomu pravému člověku – věnujte tomu úsilí a čas!

Člověk musí být extrémně dobrý v tom co dělá a musí se snažit se do USA probojovat.

Profesní konference a důkladná příprava může cestu ke kontaktům dost výrazně usnadnit. Pokud ani tohle nevyjde tak pak zkusit i „cold e-mailing“ a volání a být připravený na spoustu odmítnutí nebo nulovou reakci. Známe to z vlastní zkušenosti velice dobře, tohle vás nesmí odradit! Ale dostat se do přímého kontaktu s tou pravou osobou je mnohem důležitější než podat 100 žádostí o práci online!

Další cestou může být studium v USA. To je dost drahé, ale dá se získat stipendium. A už během studia pracovat v létě ve firmách na stážích a tak se do firmy dostat natrvalo. Levnější je vystudovat v ČR a tady začít Ph.D. Přitom se pokusit získat stáže nebo rovnou zaměstnání.

Pokud nechcete jít vědeckou cestou nebo studovat, máte možnost získat podnikatelské vízum E-2 (podrobné oficiální informace zde). Musíte rozjet firmu, investovat do ní rozumný finanční obnos a pokusit se získat americké zákazníky ještě před tím než požádáte o podnikatelské vízum. Znám ve svém okolí celou řadu lidí, kterým se to takto podařilo. Jen cesta k zelené kartě je pak podstatně těžší.

Poslední cestu, kterou zmíním, je vnitrofiremní přesun v rámci L-1 víz. Pracujete pro českou pobočku nadnárodní korporace, postupně se vypracujete do klíčové pozice a pokud je třeba, firma vás může transferovat do své americké pobočky. Nebo pokud americkou pobočku nemá, vy můžete sloužit jako klíčový zaměstnanec, který jede americkou pobočku založit. Potkala jsem tady třeba českého kuchaře, kterému se to takto podařilo. Ale pozor, nebyl to ledajaký kuchař – pracoval jako šéf kuchař luxusní hotelové sítě.

Takže vidíte, že to jde i jinak než s Ph.D. nebo přes podnikání. Ale stále platí, že člověk musí být extrémně dobrý v tom co dělá a musí se snažit se do USA probojovat.

Cest je více a znám spoustu lidí, kteří se sem legálně dostali. Jen je třeba počítat s tím, že to může trvat roky než se vám to podaří.

V současné době internetu je celkem běžné, že různí online profesionálové mají klienty z celého světa včetně USA. Co když si americká firma bude chtít takového člověka přetáhnout k sobě do USA jako stálého zaměstnance, jenže dotyčný nemá potřebné VŠ vzdělání a možná ani dostatečnou praxi, kterou by mu mohli na imigračním uznat. Může jej americká firma i přesto nějakým způsobem zasponzorovat nebo je to téměř bez šance?

Šance je a občas vidím, že se to podaří. Ne každé vízum je podmíněno VŠ vzděláním, např. na J-1 vízum vás sem zaměstnavatel může dostat, pokud o vás bude opravdu stát. Známý český podnikatel John Vanhara rád dává příležitost mladým lidem „bez titulů“ a pár jich do Ameriky už dostal. Ale určitě si to dotyční museli zasloužit a prokázat, že mu budou opravdu nápomocní. Sledujte Johnův blog www.podnikanivusa.com, kde občas shání šikovné lidi.

Oba jste vyrůstali v českém školním systému. Jak nyní, jakožto rodiče dvou krásných dětí, vnímáte americké školky a školy v porovnáním s tím, co znáte z Čech?

Je to hodně jiné v porovnání s naším dětstvím. Už ve školce děti učí číst, psát, počítat a dokonce mají vědu. Skoro jakoby je už v té školce připravovali na univerzitu. Nemějte iluze, zní to všechno velice vznešeně, ale tak horké to není. Ale trochu mi vadí jaký důraz na to kladou a vytváří tak na děti od mala velký tlak. Starší dcera Jenny teď chodí prvním rokem do školy do tzv. Kindergarten. Nastupují v 5 letech a ona už umí číst jednoduché knížky, počítá do stovky včetně sčítání a odčítání, vysvětluje mi co je gravitace a kreslí Abrahama Lincolna.

My jsme šli do školy o rok později a číst ani psát jsme neuměli. Ale nemám pocit, že bychom díky tomu byli nějak opoždění. I ty nejmenší děti jsou tady ve škole zbytečně dlouho – až do 3 hodin odpoledne.

Americké děti navíc často jdou ještě na odpolední program, protože jejich rodiče jsou ještě v práci. Mají celodenní nabitý program, vozí je na různé kroužky, pak by měly doma dělat ještě úkoly ze školy, ale nevím kde najdou čas jít se třeba proběhnout ven nebo si hrát. Jsou od mala honění v takovém hektickém kolečku. Nedivím se, že někteří rodiče raději volí tzv. home schooling (učí děti sami).

Už v Kindergarten chodí ze školy požadavky, co máme každý den dělat za úkoly. Po celém tom dni ve škole, máme s dítětem číst, sedět u počítačového programu, pomocí něhož děti trénují početní operace atd. Už teď vidím, že Jenny je díky tomu hodně napřed před svými spolužáky. Může to být tím, že máme chytré dítě, ale spíš si myslím, že ostatní rodiče prostě nemají čas ty úkoly s dětmi dělat, když se vrací domu až večer a děti jsou po hektickém dni unavené.

Myslím, že kladou větší důraz na to, aby to děti i bavilo. Škola hrou.

V porovnání s ČR tady mají jiný přístup k budování sebevědomí. Hodně děti chválí a snaží se jim vštípit jak jsou výjimeční. Je to zase opačný extrém než na co jsme byli zvyklí z Čech. Američani jsou všichni výborní, všichni vyhráli, i když v reálném světě to tak nefunguje. Moc je neučí, že je OK prohrát a je to součást života. Nejsou zvyklí na negativní zprávy. Takže pak i dospělí mají problém se s tím srovnat. Např. zaměstnavatel musí být velmi opatrný, aby zaměstnance příliš nekritizoval, i když neodvádí dobrou práci. Jsou z toho pak zhroucení.

My se snažíme vést děti zlatou střední cestou. Učíme je jak se vyrovnat s prohrou nebo negativní zprávou, co nejrychleji se oklepat a snažit se příště vyhrát. A zároveň po americku chválíme, abychom jim budovali zdravé sebevědomí, které budou potřebovat.

Podobný přístup jsme tady zaznamenali také při dávání dárků, valentýnek, pozvání na narozeninovou party atd. Musíte pozvat/obdarovat celou třídu nebo nikoho. Takže dochází ke kuriózním situacím, např. vyrábíme valentýnku pro spolužáka mojí dcery a ona mi říká, že tohoto kluka nemá ráda, protože se jí snažil vypíchnout tužkou oko. Nevím co na to říct, proč musíme povinně všechny milovat?

Zajímavé je také to, že Jenny se do školy vždy těší. Mám pocit, že jejich výuka probíhá jinak než jsme byli zvyklí my, sedět s rukama za zády, poslouchat paní učitelku a ani nepípnout. Myslím, že kladou větší důraz na to, aby to děti i bavilo. Škola hrou.

Jak jste si zvykali na hodně teplé a vlhké jižanské klima?

Ze začátku byla fajn ta změna, pořád je teplo, kraťasy a tričko nosíte skoro celý rok. Žádná dlouhá šedivá zima. Ale po nějaké době začne člověku něco chybět. Kde je podzim a jeho krásné barvy? Co jaro? A zima, ehm, cože?

Sníh jsem v Houstonu viděla jen jednou za posledních sedm let a vydržel pouhé 2 hodiny. Hned jsem děti vyhnala ven a nechala je ať se v tom povinně vyválí. Vřískaly nadšením samozřejmě! Tedy asi tak 10 minut. Pak začaly překvapeně říkat: „Fuj to studí, musíme jít domu!“ (smích)

V dubnu začne přituhovat. Je tady totiž obrovská vlhkost od moře a kolem jsou samé bažiny, to je ráj pro komáry. Na ně nic moc nefunguje, i když na sebe lijeme hektolitry repelentu s nejnechutnější chemií. Mladší dcera snáší komáří kousnutí extrémně špatně a pokaždé vypadá jako zmlácený boxer.

Tohle specifické klima jsme poprvé zažili až tady, z Evropy to vůbec neznáme. Je horko, vlhko a dusno a jakmile vylezete ze dveří, jste úplně mokří a hned se do vás pustí ta havěť než stihnete doběhnout do auta.

Texaské pekelné vedro panuje přibližně od května do října. Nedá se být moc venku, nemáme chuť jít ani na nejkratší procházku. Lidi jsou buď naložení v bazénech nebo zalezlí uvnitř klimatizovaných budov. To je ovšem druhý extrém! Než dojdete pár metrů od auta do budovy, jste úplně zplavení, uřícení a potřebujete se zchladit. Jenže vlezete dovnitř budovy a tam vás praští přes nos naplno jedoucí klimatizace. Začnete se klepat zimou i když jste před vteřinou umírali vedrem. Martin si bere do práce teplé oblečení, i když je venku +40°C.

Zpět do Čech jste se vrátili podívat až po 6 letech. Jaké to bylo? Změnilo se tu z vašeho pohledu něco? A jak to tu vnímaly vaše děti, pro které to byla první cesta do ČR?

Naše děti zažili spoustu „poprvé“. Začalo to už na letišti, když jsem jim ukazovala tu obří A380 a ony mi do poslední chvíle nevěřily, že tak velké letadlo skutečně poletí a my budeme na jeho palubě. Po přistání jsme se pokusili vejít do narvaného autobusu MHD, nevídaný zážitek! Následovala cesta vlakem do Ostravy, což bylo pro naše děti také poprvé. Pěkně si to užívaly dokud neodpadly únavou. Byli jsme totiž na cestě celých 24 hodin, což bylo dost náročné pro nás pro všechny.

Ale už od prvního okamžiku jsme si užívali ty drobné detaily a bavili jsme se nad tím jací jsme „vidláci“, protože jsme prostě pozapomněli jak to v ČR funguje. Martin chtěl zaplatit kartou a snažil se ji zasunout do platebního zařízení, ale nebylo kam. Karta se přikládá, platí se bezdotykově, jak jsme zjistili. V obchodě jsem stála u kasy a koukala na pokladní proč mi nedává to jídlo do tašek a ona se zase dívala na mě co tam tak stojím a proč si to nedávám do tašek. (smích)

Snažili jsme si užívat to, co v USA nemáme, chodili jsme hodně pěšky a jezdili MHD. Velice rádi jsme si po cestě sedli na venkovní zahrádce a dali si oba pivo. V USA může pít vždy jen jeden z nás, druhý musí řídit. Smáli jsme se i tomu jak bylo to pivo velké! V USA existují sice i půllitrové lahve, ale daleko běžnější jsou třetinky a tak to působilo nezvykle. A pivo mělo pěnu, která mi udělala kníra pod nosem! Tohle byly každodenní drobnosti, které nás pobavily.

V Houstonu nám chybí hory a skály, takže jsme si rádi užívali procházky v Beskydech, Krušných horách, Středohoří i po skalních městech v Českém Švýcarsku. Mohla jsem dětem ukázat, kde jsem před 30 lety začínala lyžovat a lézt po skalách. Byl to zvláštní nostalgický pocit a doufám, že v budoucnu tam jednou budu lézt s nimi. Děti viděly poprvé v životě středověký hrad a také se divily jak staře vypadají kostely. Plavili jsme se na malé loďce Edmundovou soutěskou a děti se mohly zbláznit, když náš převozník loďku rozhoupal a předstíral, že nás vyklopí.

Všichni jsme si to užili a děti to určitě dost obohatilo. Myslím, že se jim i trochu zlepšila čeština. Tohle byl pro ně vlastně taky unikátní zážitek a hrozně se tomu divily – všichni v ČR umí mluvit česky!

Která řeč se tvým dětem líbí více? A i když jsou bilingvní, dá se říci, který jazyk berou jako primární?

Dříve to byla čeština, ale jakmile začaly chodit do školky, kde větší část dne komunikovaly v angličtině, začaly to upřednostňovat. Tedy s námi mluví jen česky a občas se jim tam připlete anglické slovo nebo skloňují anglická slova. Například waituju na tebe = čekám na tebe. Pokud jsme v dohledu, mluví většinou česky i spolu, ale jakmile se zavřou dveře, vítězí angličtina.

Znáte ve svém okolí někoho s podobným příběhem?

Poznali jsme spoustu Čechů a dalších imigrantů z různých koutů světa. Každý má svůj unikátní příběh, ale většinu spojuje velké odhodlání, úsilí a výdrž v překonávání překážek. Lidi, které známe, se sem dostali většinou přes svou pracovní expertízu nebo akademickou kariéru, přes podnikání, a velká část také přes manželství s americkým občanem. Přijeli na au-pair program, zamilovali se a už tady zůstali se svým vyvoleným.

Stýkáte se v USA s krajany z ČR, nebo máte kamarády především mezi Američany?

Zpočátku bylo jednodušší se stýkat s lidmi, kteří řešili podobné problémy jako my, tj. nejen Češi, ale obecně imigranti. Důvodem mohlo být také to, že Američani už mají své celoživotní přátele a navíc jsou busy, kdežto nově příchozí si kamarády teprve hledají.

Postupně ale začínáme budovat vztahy i s Američany, zejména tam kde máme něco společného. Moje americká kamarádka z Dallasu má dvě děti a také je ráda bere kempovat do přírody. Občas podnikáme výlety společně s podobně naladěnými nadšenci.

Jak jste vyrovnaní s tím, že zbytek vašich rodin a české přátele máte daleko a nemůžete se vídat, jak jste byli zvyklí?

Tohle je asi jedna z nejtěžších věcí. Když se na letišti loučíte s rodinou a nevíte jestli se uvidíte za pár let nebo jestli vůbec. Mám úzkost, když si představím, že naši rodiče ve stáří třeba onemocní a my nebudeme nablízku.

Postrádáme také pomoc, kdy se babička s dědou zastaví alespoň na hodinku pohlídat děti. To by spoustu věcí hodně ulehčilo. Pochopitelně nás mrzí, že prarodiče „okrádáme“ o vnoučata a naše děti si užijí babičku s dědou jen výjimečně. Jsme vděční za moderní prostředky dnešní doby, můžou se vídat alespoň přes Skype. To je bohužel součást života v zahraničí.

Je něco, co vás na životě v USA štve nebo je pro vás, jakožto Čechy, nepochopitelné či nepříjemné?

Určitě, každá země má své pro a proti! V posledních pár letech se v Americe rozmohla přehnaná politická korektnost. Někteří lidé se dokážou urazit nevinnou poznámkou nebo názorem. Jedna známá se rozbrečela, když jí kolega sdělil jeho názor, rozdílný od toho jejího. Ona přece prezentovala „pravdu“, tak jak si mohl dovolit to „zpochybnit“? Možná pozapomněla, že její názor má stejnou hodnotu jako názor kolegy a je v pořádku, že lidi mají rozdílné názory. Někteří mají problém o názorech diskutovat a pohoršují je, z mého pohledu, celkem nevinné věci.

S tím trochu souvisí i přehnané sebevědomí a pocit, že se vše točí kolem nich. Považují svou vlastní svobodu za neomezenou a trochu zapomínají, že končí tam, kde začíná svoboda ostatních lidí.

Dám příklad. V bazénu v naší čtvrti jsme se koupali spolu s našimi dětmi. Tříčlenná americká rodina si házela šišatým fotbalovým míčem přes celý bazén tak, že to lítalo všem ostatním lidem těsně kolem hlavy. Nikdo jim nic neřekl, aby se náhodou neomezila jejich svoboda. Jednou přistál míč přímo před dceřiným obličejem. Dotyčný se začal vehementně omlouvat, ale hned vzápětí si začali házet dál. Podobných zkušeností mám spoustu, ale naštěstí se nedá generalizovat a takových lidí není zas tolik.

V ČR jsem měla pocit, že lidi mají tendenci více obcházet pravidla a to mi celkem vadilo.

V USA se setkáte s trochu jiným přístupem k dodržování pravidel. V ČR jsem měla pocit, že lidi mají tendenci více obcházet pravidla a to mi celkem vadilo. Ale tady v USA je to zase opačný extrém, někdy dovedený do absurdna. Prostě máte pravidla a nepohnete s tím, i kdyby to byl sebevětší nesmysl. Zase uvedu příklad z našeho bazénu. Pravidlo říká, že když zahřmí, všichni musí z bazénu ven a čeká se 30 minut. Ale to i v případě, kdy je nebe bez mráčku a zahřmění nejspíš udělalo letadlo, které nám prolétlo nad hlavou. Dovedete si představit jak těžké je udržet natěšené děti půl hodiny mimo bazén a přesvědčovat je o imaginární bouřce.

Vadí mi tady, že nevím kolik mě bude stát návštěva doktora. Přitom je to často významná položka v rodinném rozpočtu, na kterou je třeba být připravený. Například nenáročné vyšetření na pohotovosti nás stálo přes 1000 dolarů. Absolvujete vyšetření a doktor pak pošle účet pojišťovně, která „vyjedná“ slevu, zaplatí svou část a vy doplatíte zbytek. Ale nikdy dopředu nevíte kolik to přesně bude. A někdy ani nemáte možnost ovlivnit, jestli vás obslouží doktor, který je v síti vaší pojišťovny. Pokud není, může vás překvapit astronomický účet. Jednou nám přišel účet na 10 000 dolarů pouze za krevní testy. Nakonec jsme zaplatili „jen“ 150 dolarů, ale strávila jsem spoustu času vyjednáváním s pojišťovnou, zda-li zařídí slevu a zaplatí část.

Nepříjemný je pro mě ten pocit, co když se nám oběma něco stane. Zdravotní pojištění máme od zaměstnavatele jen když Martin pracuje. Pokud například díky úrazu ztratíme oba možnost pracovat, nebudeme si moci dovolit pokrýt velmi drahé pojištění a účty z nemocnice, ani ostatní vysoké životní náklady.

V USA není tak štědrý sociální systém, který by vás „zachránil“, když se něco v životě pokazí.

Finanční rezervu samozřejmě máme, ale stačilo by to jen na pár měsíců. V USA není tak štědrý sociální systém, který by vás „zachránil“, když se něco v životě pokazí.

To si asi dvakrát rozmyslíte, než byste s chřipkou nebo nachlazením hned běželi k doktorovi. Nebo už u těch běžných nemocí víte, jak si to zařídit, aby to nezruinovalo rodinný rozpočet?

Hodně si rozmýšlíme jestli jít nebo ne. Pokud tušíme, že to není nic vážného a doktor by stejně nejspíš předepsal něco volně dostupného, pak to řešíme jen návštěvou lékárny. Pokud jsou třeba antibiotika, nelze se návštěvě doktora vyhnout. Takže v našem případě to bude minimálně za 100 dolarů plus léky.

Co se vám na životě v USA naopak líbí a o čem víte, že byste po návratu do ČR postrádali?

Bude to znít jako klišé, ale lákají mě téměř neomezené možnosti! Možnost zařídit si život podle představ, vydělat dostatek peněz, mít odpovídající životní standard, zaplatit si kvalitní služby a navíc mít kolem sebe převážně pozitivně naladěné, usmívající se lidi, kteří se vám nesnaží za každou cenu zkazit radost.

Nejsem si jistá, jestli bych jako blogger v ČR byla schopná vydělat přes milion korun za rok. V USA se mi toho podařilo dosáhnout asi po 5 letech.

Určitě se dá vytvořit profitabilní blog i v ČR, ale ten skok z nuly by asi nebyl tak výrazný.

Postrádala bych ochotu udělat pro zákazníka maximum, pokud to jde.

Velice rychle jsem si zvykla na zákaznický servis a pak jsem při nedávné návštěvě ČR byla trochu překvapená jak mi to chybí. Rozdíl je stále dost velký, i když mnozí čeští obchodníci se to docela naučili. V USA mám většinou možnost koupit někde jinde, pokud nejsem spokojená, nebo alespoň pořešit s manažerem, který se bude snažit mě neztratit a nabídnout extra benefit. Nepamatuji si, že by mi v USA prodavačka hlásila, že za pět minut zavírají, přestože mám v košíku zboží za pár tisíc a bude z toho nadprůměrný nákup.

Postrádala bych ochotu udělat pro zákazníka maximum, pokud to jde.

Vidím to u některých českých firem, které se snaží prodávat v USA a chtějí, aby se zákazník přizpůsobil jejich zvyklostem: „My to děláme takhle a pokud to tak nechcete, máte smůlu.“ A diví se jak to, že se jim nedaří prorazit na americký trh. Nedovolila bych si takto jednat s americkým zákazníkem, obzvlášť pokud je evidentní, že vyhovět jeho požadavku by mě stálo minimum času a peněz.

Zvykla jsem si, že když odvedu kvalitní práci, lidi mi za ni rádi zaplatí.

Zákazník s radostí nakoupí u konkurence, navíc jí dá cenný podnět jak svůj produkt vylepšit a mně ujede vlak. Chybí mi tam ta ochota myslet víc na zákazníka. Nejen jak mu co nejvíc prodat, ale především jak co nejlépe uspokojit jeho požadavky a tím pádem víc prodat.

Možná vás překvapí, že by mi chyběla i americká zdravotní péče. Přestože je velice drahá, oceňuji, že nejsem jen otravný pacient, ale především zákazník, který musí odejít spokojený. Nedovedu si představit například rodit dítě v české nemocnici a znovu bych raději zaplatila za ten komfort a lidský přístup doktorů.

Chyběla by mi také určitá slušnost mezi lidmi. Zvykla jsem si, že když odvedu kvalitní práci, lidi mi za ni rádi zaplatí. Obzvlášť tady v Texasu si dovolím lidem věřit, pracovat bez písemné dohody a nechat si zaplatit až po práci. S tímto přístupem jsem v ČR narazila. Rozhodně netvrdím, že je běžné v ČR neplatit za provedenou práci, jen těch negativních zkušeností mám bohužel víc.

Určitě bych postrádala americkou divočinu – velká diverzita národních parků je zcela unikátní a pro mě srdcová záležitost. V jedné zemi máme překrásné pouště, ledovce, sopky, moře, hory, kaňony a spoustu dalšího. Milujeme kempování, kde široko daleko nevidíme žádného souseda. Můžeme se dostat do divočiny, která se nachází stovky mil od nejbližšího města. Americká příroda má svoje kouzlo!

Vím jistě, že v ČR nebo kdekoliv jinde bychom si byli schopni zařídit také spokojený život a nejspíš by to byla i větší pohoda. Nemusela bych se tolik snažit, abych dohnala konkurenční výhody místních. Ale mně se líbí ta možnost udělat mnohem víc a pak také dosáhnout vyšších cílů.

První část rozhovoru zde!

Odkazy:

• Facebook: Ze Strahova do NASA – život v USA
• Osobní blog Veroniky a kniha Ze Strahova do NASA: www.verzana.me.cz