Wildlife fotograf Petr Bambousek: Nechtěl jsem se v šedesáti otočit a říct si, že tenkrát jsem to měl zkusit

Petře, kdybyste měl někomu představit vaši tvorbu ve 3 fotografiích, které by to byly?

Hned na úvod hodně zajímavá otázka. Ta první, která mě napadla, je jednoznačně fotka makaka chocholatého ze Sulawesi. Ta vykazuje mou podvědomou náklonnost k jednoduchosti, čistotě a hrátkám s černou barvou. Díky úspěchu v soutěži Wildlife Photographer of the Year procestovala svět a tím jsme si také blízcí.

Druhou by byla fotografie ropuchy zelené z Chorvatska, která pro mě symbolizuje moji vrozenou hravost a snahu hledat jiné než očekávané pohledy.

Třetí by byla fotka volavky černohlavé z Pantanalu, protože miluju barvy a ta fotka je jak z oslav svatého Valentýna. Celkově jsou na nich zachyceny různé formy živočichů, což odráží i mou snahu o pestré portfolio.

Vaše fotky bývají nádherně barevně sladěné a často až výtvarně procítěné. Pamatuji si, jak jsem na ně před lety narazil a spadla mi čelist. Je to záměr?

Samozřejmě mě těší, že na vás měly takový účinek. Snažím se, aby se na fotky dalo koukat, ostatně asi jako každý, kdo vnímá svět skrze hledáček. Ale popravdě řečeno, drtivá většina mých fotek taková není. V hlavě to vidím jinak, než to pak vyleze z foťáku. Naštěstí se dokážu krotit při publikování snímků na veřejnost, a tak se dostane ven jen to málo fotek, které považuji za zdařilé a je na nich to, co jsem chtěl vyfotit.

Jak jste se naučil fotografovat? A vzděláváte se v oboru i nadále?

Netrpím pocitem, že bych „uměl“ fotografovat, tak focení vnímám jako neustálý proces vzdělávání. Rád zkouším nové věci, hraju si doma s objektivy a úhly pohledu. Nové technologie, nové postupy i nově navštívené oblasti mě někam posouvají.

Netrpím pocitem, že bych „uměl“ fotografovat, focení vnímám jako neustálý proces vzdělávání.

Na některé cesty se doma připravuji na maketách zvířat, abych pak v reálu nemusel nic vymýšlet, protože zvířata často nepočkají, až mi dojde, jak fotku vytvořit. To mi neuvěřitelně pomáhá.

To je chytrý a hodně zajímavý způsob přípravy. Mohl byste nám trochu více nastínit, jak a z čeho takovou maketu zvířete vyrábíte?

Výrobu nechávám na výrobcích hraček, i když přiznávám, že když jsem se chystal na focení tukana rybím okem, tak jsem si ho pro účely testování vystřihnul z kartonu. Dnes se dá sehnat téměř jakékoli zvíře v hračkářství nebo zoo. Pro mě byly v tomto směru důležité ještěrky, tak jsem si pořídil několik reálně vypadajících ještěrek. Ty jsem před cestou na Madagaskar umístil lepící páskou na větev u rybníka a zkoušel, jaké ohnisko bude nejlepší a jak budu řešit nasvětlení ve složitých světelných podmínkách. Světlo blesku se učím rozptylovat třeba na lesklých hodinkách nebo lesklých předmětech, což mi pomáhá tuto disciplínu stále pilovat. Když pak v noci fotím mokrou žábu, vím přesně co a jak nastavit.

Kolik času v roce trávíte na fotoexpedicích?

Mé výpravy trvají obvykle jeden až dva týdny, takže celkově řekněme dva měsíce čistého času.

Trochu záludná otázka vzhledem k faktu, že v nabídce vašich služeb je možnost vydat se s vámi na fotoexpedici, ale i tak. Užijete si fotoexpedici více s dalšími fotografy nebo jste radši jen vy a příroda?

Řekl bych to takto – společnou výpravu si užívám především ve chvíli, kdy cítím, že si ji užívají i ostatní. Pokud někam jedu sám, tak mám samozřejmě mnohem vyšší komfort na focení, ale zase jsem na všechny myšlenky sám. Díky tomu, že své vlastní výpravy si pořádám s nižší dávkou komfortu a vyšší náročností na pohyb na místě, občas je ta samota tíživá. Já jsem hlavně vděčný za to, že mohu cestovat a vidět svět z nadhledu. To si užívám za všech okolností.

Wildlife fotografii se věnujete už dobrých 16 let. Pozorujete za tu dobu na svých cestách zhoršování životního prostředí, změny klimatu nebo ústup divoké přírody?

Vidím samozřejmě, jak přírodu drancujeme, tomu se nedá vyhnout. Vidím také řadu projektů, které tomu drancování čelí a vznikají nové biotopy pro zvířata. Nicméně cestuji tak krátce a do tolika různých míst, že nejsem schopen říci, o kolik ta devastace postoupila oproti předchozí době. A pokud se někam vydávám opakovaně, je to především do míst, která díky svému statutu chráněného území odolávají.

Myslím, že mnohem více k tomu může říci nějaký tamní usedlík. Největší rozmary přírody pozoruji tady u nás, protože jsme byli léta zvyklí na relativně ustálené střídání ročních období bez větších výkyvů. Ale ano, už jsem byl v Kostarice v období vrcholného období dešťů, kdy nekápla kapka, stejně tak moknul v Ekvádoru týden v kuse, což zarazilo i místní obyvatele.

Jak probíhá váš běžný pracovní den v ČR a jak na fotoexpedici?

Můj pracovní den doma nemá prakticky žádný pevný řád. Navíc do něj vstupuje prvek nevyzpytatelnosti v podobě mých dvou dcer. Dalo by se říci, že přes den nedokážu udělat nějakou kreativní práci. Podnětů, které mě rozptylují, je příliš. Proto jsem přesunul své aktivity na noční hodiny. Náš byt se zklidní, svítí mi tu stále stejné světlo, což prospívá i jednotnému vzhledu úprav, a mohu něco tvořit.

Na expedici je to většinou tak, že se snažím vstávat co nejdříve a spát co nejpozději, protože mám pocit, že bych něco mohl promeškat. To je samozřejmě hodně vyčerpávající, takže jsem občas rád, kdy je venku takové počasí, které mi „znemožní“, abych mohl fotit, a mám alibi na to, že jen tak koukám před sebe a uvědomuji si, kde to vlastně jsem. Postupně mi začínají chybět volné víkendy a nějaká dovolená. Protože vlastně pracuji v kuse.

Velice dobře vím, o čem mluvíte. Poslední dobou se ale celkem hodně řeší negativní vliv modrého světla (vyzařují jej např. monitory a displeje mobilů) před spaním na produkci spánkového hormonu melatoninu. Cítíte na sobě, že by vám večerní práce u monitoru ubírala na kvalitě spánku?

Patřím k lidem, kterým stačí relativně krátká doba spánku, jsem zvyklý chodit spát pozdě a jakmile usnu, máloco mě probudí. Ráno mě nikdo nenutí vstávat na šestou, to bych si ten komfort nočních prací dopřát samozřejmě nemohl. Takže spím celkem dlouho 6-7 hodin. Asi to na mě nějaký vliv má, ale beru to jako daň za to, co dělám.

Nosíte u sebe nějaký fotoaparát neustále? Fotíte někdy i na mobil?

Focení mě hodně pohltilo, a proto se snažím i cíleně nefotit a jen se kochat. Mobil mám u sebe samozřejmě stále, ale moc toho nefotím.

Snažím se i cíleně nefotit a jen se kochat.

Normální foťák s sebou vozím, když jezdím na krátké výlety po ČR. Většinou ale používám jen dalekohled, foťák si nechávám na situaci, kdy přede mnou uloví orel skalní srnu. A to se neděje tak často.

Kolik času trávíte výběrem a kolik úpravou fotografií? A kolik maximálně času dokážete strávit při úpravě jedné fotografie?

Už v průběhu cesty vím, které fotky se mi povedly, a při jejich výběru jdu celkem najisto. Nad úpravou trávím tolik času, aby se výsledek potkal s mojí myšlenkou při tvorbě. Čím víc se mi povede fotku dotáhnout při tvorbě, tím méně času potřebuji na její post proces. Na webu mám ukázku fotek před úpravou a po ní, kde je moje úprava dobře vidět.

Retušujete fotky, když je v nich něco, co se vám tam nehodí?

Vím, že už samotná zmínka o úpravách ve Photoshopu některým lidem vyvolá úsměv na tváři při představě, co se v tom programu dá udělat s lidským tělem nebo obličejem. Tohle je ovšem úroveň retuší, která zcela mění původní realitu, a o tu mi nejde. Takže na drtivém počtu mých fotek retuše nenajdete. Na několika fotkách se ale nedá jinak.

K rozsáhlejší retuši jsem přistoupil celkem asi u pěti fotek. Jinak jsou to drobnosti jako umazání trčící větvičky v místech, kde si toho možná ani nikdo nevšimne, ale mě tam dráždí. Takové fotky samozřejmě nemohou do prestižních soutěží, nicméně pro jiné účely jsou naprosto vyhovující. Rozhodně neprovádím takové úpravy, kdy bych přesouval objekty, mazal nechtěná zvířata nebo nahrazoval prostředí z jiné fotky. To už je pro mě přes čáru.

Jaký byl váš přechod od zrcadlovky k mnohem skladnější bezzrcadlovce Olympus? Pociťujete i nějaká omezení?

Já jsem s přechodem na bezzrcadlovku (Olympus) spokojený. Věděl jsem, do čeho jdu, přechod jsem dobře uvážil, mám batoh o polovinu lehčí a otevřely se mi zas nové dimenze fotografie. Svá omezení má každá technologie, formát m43 samozřejmě není výjimkou. Pokud na nějaký limit narazím u 10 % fotek, pak je z mého pohledu zbytečné se tím nějak trápit. Mnohem účelnější je soustředit se na zbylých 90 % motivů, které fotit lze, a zaměřit se na jejich maximální kvalitu. Pokud bych měl poměr obrácený, pak by byl nesmysl kupovat si foťák, který moje předpoklady nenaplní.

Dost osvobozuje i pocit, že není nikde psáno, že musíte vždy vyfotit všechno, co se kolem mihne. Každému by se asi líbilo, kdyby měl k dispozici foťák s rozsahem zoomu 7-800 mm, světelností 0,95, AF systémem, který nikdy nemine cíl, možností využívat ISO 52 000 bez šumu, 60 sn/s., který odolá nějakému tomu nárazu a vodě, a který se, v případě potřeby, dá zasunout do zadní kapsy u kalhot. A stejně by se našli lidé, kterým by víc seděl zoom 14-900, ISO 104 000, 100 sn/s. a větší grip na držení. Zatím to vypadá, že se mi nějak daří najít optimální cestu.

Jen v loňském roce jsem uspěl na nejvyšších příčkách tří prestižních mezinárodních soutěží. Naštěstí porotci neřeší, čím byla fotka vyfocená, ale jak celkově působí a zda je v ní nápad. To jako kdyby v současné době už ani nikdo nevnímal.

Většina vašich fotoexpedic mířila do tropů a do divočiny jako je např. Borneo, Malajsie, Pantanal v Jižní Americe a mnoha dalších. Zažil jste při nich nějaké nebezpečné situace?

Byť tyto oblasti znějí exoticky, jsou to poměrně civilizované země. Do nějakých vážnějších nebezpečných situací jsem se nedostal. Je to možná tím, že se straním lidí a jezdím primárně do přírody. Také samozřejmě vyhledávám lokality, kde je relativně bezpečno. Povahou nejsem žádný dobrodruh.

Čím jste se živil před fotografováním a kdy vás napadlo, že byste se fotografii mohl věnovat na 100 %?

Nejvíce času jsem strávil v korporacích na pozici trenéra nebo nižšího managementu. Úvahy o tom, že focení by mě mohlo jednou uživit, mě napadly v době, kdy jsem byl kariérně nejvýše. V tu chvíli jsem si uvědomil, že nechci být otrokem dosažené pozice.

Našel jsem si nižší pozici, ulevil hlavě a tím se to vše nastartovalo.

Cítil jsem, že během dne jsem 14 hodin manažer, 6 hodin spím a zbytek času jsem byl velmi unaveným já. Rozhodl jsem se, že takhle žít nechci, našel jsem si nižší pozici, ulevil hlavě a tím se to vše nastartovalo. Nechtěl jsem se v šedesáti otočit a říct si, že tenkrát jsem to měl zkusit. Tak jsem se rozhodl, že to na rok vyzkouším, a ono to nějak funguje už pět let.

A měla ta předchozí zaměstnání něco společného s fotografií nebo bylo vaše fotografování do té doby čistě hobby?

Pracoval jsem v několika korporacích jako trenér komunikačních dovedností a procedurálních znalostí nebo jako vedoucí menšího týmu. Focení se vyvíjelo paralelně bez nějaké větší vazby na práci, ale musím říci, že zkušenosti s tréninkem se mi hodí při pořádání kurzů, tvorbě videokurzů i při přednáškách. Co se týče focení, tak zatím si dělám jen to, co sám chci, takže ho neberu jako práci ale jako koníček. Který mě pravda pohltil.

Když se vrátíte o 10-15 let zpět. Jak těžké bylo uživit se fotografií jako začínající fotograf, který teprve buduje své portfolio a jaké je to nyní, kdy už máte na kontě mnoho prestižních ocenění?

Já jsem neměl od počátku ambici se focením živit. To vyvstalo právě až po nějakých 10 letech. A šel jsem do toho jen proto, že jsem měl za sebou atraktivní portfolio a lidi, které moje tvorba baví. Není úplně výjimkou, že se mě lidé ptají, jak to udělat, aby se mohli focením taky živit. Na to se těžko hledá odpověď. Pokud nevědí, jak se uživit jako fotograf, pak asi ještě nenastala ta pravá chvíle. Až ta chvíle nastane, tak to poznají.

Vaše cesta k wildlife fotografii vedla přes plazy, které jste v době svých začátků choval. Co vy a zvířata dnes, máte doma nějaká?

Dnes už žádná zvířata doma trvale nemám, ale po hadech se mi tu a tam zasteskne. Nevylučuji, že si někdy pořídím nějakého pro radost.

Spousta začínajících fotografů chce fotit krásné modelky, a já se jim moc nedivím, to vás nelákalo?

Ani na minutu. K přírodě mě to táhlo mnohem dřív než k focení. Vlastně i mnohem dřív než k ženám. Pro focení přírody jsem si vybudoval jakýs takýs cit, v ostatních žánrech bych začínal úplně od nuly. Proto mě to ani netáhne například k dronům nebo podmořskému životu.

Zbývá vám i nějaký volný čas a pokud ano, tak jak ho trávíte?

Poslední dva roky cítím, že volný čas na sebe prakticky nemám. Naštěstí mám úžasnou ženu a dvě malé holky a ty mě dokážou dokonale vytrhnout ze zajetí pixelů a ohnisek.

Co si představíte, když se řekne „dovolená“. Jezdí Petr Bambousek i na klasické dovolené, nebo si vystačíte s foto-výpravami do tropů?

Za těch posledních 15 let jsem byl dvakrát u moře a párkrát na nějaké chatě. Dovolená v pravém slova smyslu mi někdy chybí. Výpravy do tropů jsou pro mě nádherné, kouzelné, ale dovolenou bych to nenazval. Většinou bych právě po návratu uvítal nějakou menší dovolenou na regeneraci.

Vyhovuje vám ČR jako trvalé bydliště nebo by se vám líbilo bydlet po větší část roku někde blíže rovníku? A ve které zemi by to případně bylo?

Dřív jsem tím byl úplně posedlý. Už z první cesty do Kostariky jsem si přivezl štos inzertních novin s nabídkou nemovitostí. Dneska na to koukám trochu jinak. Teď by se mi hodně líbilo žít někde v tropech třeba půl roku v kuse. Pronajmout si někde barák a mít ho jako základnu na výlety do okolí. Myslím, že by z toho vzniklo hodně zajímavé portfolio, protože člověk není tlačen stihnout vše během pár dnů pobytu. Nevadilo by, kdyby nešlo pár dní fotit. Pak už by bylo jedno, jestli je to Kostarika, Panama, Pantanal nebo Borneo.

To zní jako dobrý nápad. A to množství fotografických příležitostí by se zcela jistě dostalo na úplně jinou úroveň. Jakou mu nyní dáváte šanci?

Vůbec k tomu nesměřuji, ale jestli se naskytne podobná příležitost, tak se tomu bránit nebudu.

Opravdu nedokážu odhadnout, jestli právě tím, co teď dělám, si neotvírám nějaká vrátka, o nichž nemám dosud ponětí.

Během těch posledních pěti let mě osud zavál na ta nejneočekávanější místa. Opravdu nedokážu odhadnout, jestli právě tím, co teď dělám, si neotvírám nějaká vrátka, o nichž nemám dosud ponětí. Takový princip Wu-Wei.

Kdybyste mohl začínajícím fotografům poradit jednu univerzální věc, která by měla potenciál je posunout na vyšší level, co by to bylo?

Buďte sami sebou. Foťte to, co vás baví tak, jak vás to baví. Lidi vás začnou rozeznávat od ostatních, protože v tvorbě uvidí odraz vaší duše.

Odkazy:

• oficiální webové stránky Petra Bambouska: www.sulasula.com