Za americkým snem ze Strahova až do NASA – výběr země, shánění práce, podnikání v USA

Vzpomenete si na okamžik, kdy jste se rozhodli, že se chcete přestěhovat do USA? A byla to vaše jasná volba nebo jste zvažovali i jiné země?

Život v zahraničí jsme zvažovali už pár let před USA. Hodně jsme cestovali a pak jsme si i zkusili 1 rok žít v Německu. Studovali jsme na technické univerzitě v Darmstadtu přes Erasmus program – Martin dodělával diplomku a já Ph.D. Během této doby jsme také poměrně často pobývali poblíž CERNu, kde mají největší urychlovač částic a Martin tam pracoval na jednom detektoru.

Život na západě se nám líbil a měli jsme chuť zkusit v některé z těchto zemí žít dlouhodobě.

Takto jsme získali povědomí i o životě ve Francii a Švýcarsku (CERN se nachází poblíž Ženevy, na hranici mezi oběma zeměmi). Život na západě se nám líbil a měli jsme chuť zkusit v některé z těchto zemí žít dlouhodobě.

Asi nejvíce jsme byli nakloněni Německu, ale nejdříve jsme se museli vrátit a oficiálně dokončit studium v ČR. Oba jsme pak začali pracovat na plný úvazek a myšlenka na stěhování byla zatím odložena.

Po pár letech jsme ale oba cítili, že potřebujeme změnu a začali se dívat po práci i jinde. Martin takto v podstatě náhodou objevil vědeckou pozici postdoca na University of Houston. Zaujalo ho, že hledali experta na radiační detektory, které posledních pár let vyvíjel. Jakoby tu pozici ušili na míru přímo jemu.

Jaký byl váš plán? Byly ve hře i jiné možnosti, jak se dostat za oceán, než-li skrze pracovní víza?

USA mají jedny z nejpřísnějších imigračních zákonů a moc možností se tam legálně přestěhovat není. Pro nás připadaly v úvahu v podstatě jen ty pracovní víza a i to bylo „s odřenýma ušima“.

Já jsem si pohrávala s myšlenkou podnikatelských víz, ale v té době jsem ještě neměla žádné podnikání rozjeté, takže to byla spíše teoretická možnost. Existuje také tzv. loterie o zelené karty, kterou jsme zkoušeli. Ale tohle se ani nedá nazvat jako plán, to je jen o štěstí.

Můžete nám popsat, jak se Martin dostal k nabídce zaměstnání v USA a poté k práci pro samotné NASA?

Díval jsem se na nabídky práce na internetu. Zaměřil jsem se na poměrně úzký obor, ve kterém jsem pracoval. Hledal jsem primárně vědecké pozice na univerzitách a v národních laboratořích, kde jsem měl jako vědec největší šanci. Našel jsem první vhodnou nabídku, na tu odpověděl a oni se mi ozvali zpět.

Absolvoval jsem několik kol pohovorů s University of Houston, ale vyjednávání a zařizování formalit zabralo více než půl roku. Nakonec mi dali pracovní smlouvu předběžně na 1 rok. Ale v USA je běžné, že zaměstnavatel může svého zaměstnance propustit ze dne na den. A to se také stalo. Moje nadřízená mi po pouhých dvou měsících sdělila, že mě propustí a dala mi 14 dní na vyřízení formalit a odstěhování se z USA zpět do Evropy. To nás naprosto šokovalo.

Sháněl jsem práci, kde se dalo a obvolával úplně všechny známé ze svého profesního okruhu.

Období, které následovalo, bych nazval šílenou jízdou. Snažili jsme se odvrátit náš návrat do Evropy, kde nám nezůstalo nic, žádný majetek ani práce ani bydlení. Sháněl jsem práci, kde se dalo a obvolával úplně všechny známé ze svého profesního okruhu.

V USA jsem pochopitelně zatím moc lidí neznal. Zkoušel jsem volat i lidem z Evropy, kteří teoreticky mohli znát lidi tady v USA a dostat mě s nimi do kontaktu. Obešel jsem také všechny profesory na katedře fyziky, vysvětlil jim situaci a pokoušel se získat práci i tímto způsobem. Byly to všechno dost zoufalé pokusy, ale neměli jsme jinou možnost.

Pamatuji si, že nám zbývaly poslední dva dny našeho legálního pobytu v USA.

Veronika mezitím připravovala dokumenty na změnu z pracovních víz na turistická, která by nám alespoň umožnila získat trochu času na rozprodání majetku, který jsme si už v USA pořídili (auto, vybavení domácnosti).

Pamatuji si, že nám zbývaly poslední dva dny našeho legálního pobytu v USA. Jeden z profesorů na katedře fyziky pracoval na některých projektech společně s NASA. V té době se v NASA rozhodovali, kterým směrem bude pokračovat vývoj jejich radiačních detektorů. Líbily se jim detektory, na kterých jsem pracoval několik let v ČR. Zároveň potřebovali někoho, kdo by tomu rozuměl. Takže předběžně souhlasili, že to se mnou zkusí, nejdříve na měsíc a pak se uvidí.

Nebylo to úplně jednoduché ani po formální stránce, protože jsem jako cizinec neměl do NASA přístup a nemohli mě ani přímo zaměstnat (nesponzorují pracovní víza). Zůstal jsem tedy zaměstnán oficiálně pod hlavičkou univerzity a pracovali jsme nejdříve na dálku. Lidi z NASA jezdili za mnou na univerzitu nebo jsme se setkávali např. v McDonaldu hned vedle Johnson Space Center. (smích)

Během vyjednávání s budoucím americkým zaměstnavatelem, pohovory a řešení víz, jste sami dali výpověď v české práci, uzavřeli manželství, rušili podnájem a zbavovali se vašich věcí, auta aj. Připouštěli jste si, že by to také nemuselo vyjít? Co byste v takovém případě dělali? Myslíte, že by USA zůstalo vaším cílem nebo byste to spíš vzali jako uzavřenou kapitolu a zůstali v ČR?

Bylo to dost stresující období pro nás oba, protože některé změny byly nevratné, např. výpověď v práci, prodej věcí, ukončení podnájmu atd. Ale také jsme věděli, že chceme změnu a v případě, že by to nevyšlo, bychom se pokusili dostat jinam. USA by nutně nemusela být země vyvolená. Zvolili jsme ji hlavně proto, že se nám tam oběma líbilo a také kvůli jazyku.

Mě by se například líbilo žít v některé alpské zemi v Evropě, ale faktem je, že v polovině zemí jsme neznali jazyk a i německy jsme se uměli domluvit dost bídně.

Největší prioritou ale bylo získat zaměstnání ve svém oboru, kterému jsme věnovali spoustu let jednak studiem a poté v zaměstnání. Nechtěli jsme to celé zahodit a začít jen tak od nuly. Paradoxem je, že já jsem právě takto nakonec skončila díky přestěhování do USA.

Z finančního hlediska bylo stěhování docela hodně ztrátová záležitost, ale s tím se musí počítat.

Měla jsem pouze nepracovní víza a doufala jsem, že se mi dříve nebo později podaří sehnat zaměstnavatele ochotného sponzorovat moje pracovní víza. V té době počet žadatelů překročil kvótu danou zákonem a víza nebylo možné získat. Byla jsem tedy donucena přerušit svou inženýrskou kariéru, ale začala tím pro mě úplně nová životní kapitola.

Když jsme nakousli to zbavování se věcí, tak kolik věcí jste si s sebou za oceán brali a co jste udělali s tím zbytkem?

Nakonec jsme majetek zredukovali asi na 5 krabic. Ty jsme poslali lodí a dorazily nám myslím po pár týdnech. Nechali jsme si pár kousků oblečení, nejnutnější nádobí a věci, které pro nás měly osobní význam a nešlo by je snadno získat v USA, např. deskové hry, vybavení na lezení a další sporty, počítače atd. Zbytek jsme se snažili prodat, ale moc dobře to nešlo, takže jsme nakonec hodně věcí rozdali známým a rodině.

Z finančního hlediska bylo stěhování docela hodně ztrátová záležitost, ale s tím se musí počítat.

Pamatujete si na vaše dojmy z prvních týdnů života v USA? Co se vám líbilo, nelíbilo nebo co vás překvapilo? A jak jste si na nový životní styl zvykali?

Byli jsme nadšení, plní očekávání a samozřejmě jsme měli i velké obavy, ze všech těch změn a jestli tady v tom drsném kapitalismu přežijeme.

Doma je člověk v pohodě, ve své komfortní zóně, a nic ho nenutí se prát o každou korunu.

Věděli jsme, že máme 1 rok, abychom se uchytili, protože Martinovi hrozilo neprodloužení pracovní smlouvy. To jsme ještě netušili, že problémy nastanou mnohem dříve.

Člověk po příjezdu hodně porovnává co je lepší v ČR a co v USA. Mě se dodnes líbí americký pozitivní přístup. Najdete tady více lidí, kteří vám přejí úspěch a podpoří vás. Nesnaží se vám hned zkazit radost nebo odrazovat a srážet sebevědomí.

USA je zemí obrovských příležitostí a umožňuje dosáhnout na nadstandardní život po několika letech tvrdé práce.

Mám pocit, že v ČR ten posun nebyl tak velký. Ale to může být zkresleno i tím, že doma je člověk v pohodě, ve své komfortní zóně, a nic ho nenutí se prát o každou korunu. Takže i ten menší posun dopředu tomu nejspíš odpovídá.

Nebylo jednoduché budovat svůj nový život s nejistotou, že nás můžou ze země tak snadno „vykopnout“.

Hodně nepříjemný byl ten neustálý pocit nejistoty.

Jsme na vízech, které mohou expirovat klidně „druhý den“, když člověk ztratí práci. Nebylo jednoduché budovat svůj nový život s nejistotou, že nás můžou ze země tak snadno „vykopnout“.

A co když se nám něco stane? Zdravotní péče je tady hodně drahá. V případě nouze nemáte rodinu ani přátele, nikdo vám nepomůže. Tohle není tak úplně pravda – Američani jsou většinou hodně dobrosrdeční, ale nemůžete se na to spoléhat.

Nepříjemnou změnou v USA bylo cestování než jsme si koupili auto. Městská doprava v Houstonu sice je, ale je to téměř nepoužitelné a nikam se s tím nedá dojet. Doporučuji auto alespoň pronajmout než si koupíte vlastní.

Překvapilo nás počasí – věděli jsme, že i v lednu budeme možná chodit venku v kraťasech. Ale dostaly nás místní bouře. V Houstonu většinou neprší v „normální“ intenzitě. Bývají tady silné průtrže mračen. Pokud vás to náhodou chytne a nemáte deštník, během 15 vteřin vypadáte jako byste spadli do rybníka. Pokud deštník máte, zdaleka není vyhráno – boty i kalhoty budete mít nejspíš promočené tak jako tak. To je dost nepříjemné, protože po doběhnutí do budovy vás praští přes nos ostrý ledový vítr jak z Anktarktidy. Američani jsou totiž zvyklí klimatizovat tak, že zmrznete.

Měli jste po příjezdu nějaký finanční polštář nebo byl rozpočet hodně našponovaný?

Rozpočet byl ze začátku hodně na hraně, byli jsme každý měsíc asi 500 dolarů v mínusu.

Pokud se dobře pamatuji, měli jsme asi 10 tisíc dolarů s sebou a na českých účtech asi 250 tisíc korun jako rezervu. Těch 10 tisíc nám stačilo tak tak s odřenýma ušima, abychom pořídili ojeté auto, základní vybavení domácnosti a další věci potřebné pro život tady.

Rozpočet byl ze začátku hodně na hraně, byli jsme každý měsíc asi 500 dolarů v mínusu. Tohle nám dělalo starosti i proto, že jsme nemohli legálně vydělat víc. Pracovní víza Martinovi nedovolily pracovat jinde než pro svého zaměstnavatele za fixně daný plat a já jsem nesměla pracovat vůbec.

Práce v NASA může „normálním“ lidem přijít jako naprosté sci-fi. Pro úzkou skupinu špičkových vědců a techniků je to naopak práce snů. Jak to Martine vidíš ty? Jsi spokojený po všech stránkách nebo bys chtěl vyzkoušet ještě něco dalšího?

Je to velmi specifická práce. Rukama mi prošla celá řada zařízení, která dnes lítají na ISS (Mezinárodní vesmírná stanice).

Od vývoje uplyne několik let, než zařízení skutečně letí, takže to je pak velká radost, když se to skutečně povede a můžeme začít analyzovat data. Poté ještě dostáváme zpětný feedback na debriefingu astronautů, kde se bavíme jak jim naše zařízení vyhovovala. Musím říct, že astronauti mají opravdu charizma a je zajímavé vyslechnout si jejich zkušenosti.

U programu Apollo se tradovalo, že kapsle nemůže vzlétnout, dokud váha dokumentace není větší než váha kapsle.

Na druhou stranu, všechno se dnes soustředí na bezpečnost na takové úrovni, že je to téměř nesplnitelné. Na zařízení, které letí do vesmíru se člověk nesmí bez dokumentace ani podívat.

U programu Apollo se tradovalo, že kapsle nemůže vzlétnout, dokud váha dokumentace není větší než váha kapsle. Docela bych tomu věřil – byly roky, kdy jsem jenom připravoval protokoly a dokumentaci k testování. Vše se navíc musí neustále projednávat, takže byly dny, kdy jsem měl 10 hodin meetingů.

Osobně bych preferoval více vědecké práce místo byrokracie. Ale jsem opravdu rád, že ji tady alespoň v určité míře můžu dělat a podílím se na projektech, o kterých by se mi ani nesnilo. Vyvinuli jsme nové metody měření radiace, a dnes je v podstatě pro všechny budoucí mise s lidskou posádkou plánováno použít jeden z našich detektorů. V blízké budoucnosti budou naše zařízení kroužit i okolo Měsíce.

V každé práci člověk najde méně oblíbené činnosti. Nebýt toho, že chceme opustit Houston, práce v NASA by byla životní kariérou.

Kolik času oba trávíte prací a kolik volného času máte na sebe jako rodina?

První 4 roky po přestěhování do USA byly neuvěřitelně hektické. Pracovali jsme neustále a neměli na sebe moc čas. Narodily se nám postupně dvě dcery, takže jsem se jim přes den věnovala. Večer jsem pak pracovala na svém podnikání a v noci kojila. To vedlo až k mému opakovanému vyhoření, takže když byly starší dceři 3 roky a mladší 2, rozhodli jsme se, že půjdou do školky.

Díky tomu, že děti už chodí do školy a školky můžu pracovat přes den a odpoledne se věnovat rodině.

Přesto rozhodně nelituju. Jsem ráda, že jsme to takhle nakonec zvládli a děti mohly vyrůstat se mnou. Díky tomu například mluví česky. A podařilo se mi přitom rozjet vysněné podnikání a získat svobodu v podobě zelené karty (trvalý pobyt).

Teď už je to s časem a rodinnou pohodou mnohem lepší. Díky tomu, že děti už chodí do školy a školky můžu pracovat přes den a odpoledne se věnovat rodině.

Martin má vyjednaný benefit, který není pro americké korporáty úplně běžný – 2 hodiny denně může pracovat z domova. Ráno společně posnídáme celá rodina. Martin pak veze mladší dceru do školky a já starší do školy. Přes den pracujeme. Vyzvedávám dceru v 15 h odpoledne a pak máme rodinný čas. Kolem 17 h se k nám připojí Martin s druhou dcerou a až do večera máme společný program. Večer většinou usedáme ještě k práci.

Postrádáme prarodiče, kteří by nám občas pohlídali děti.

Martin má každý druhý pátek volno, mají totiž o hodinu delší běžné pracovní dny. Tento čas využíváme hlavně pro nás dva. Postrádáme prarodiče, kteří by nám občas pohlídali děti. Tohle je jediný čas, kdy můžeme na rande bez dětí.

Je to docela vtipné, protože chodíme na rande do kina v 10 h ráno. Všude kolem jsou jen důchodci, kteří na to už konečně mají čas. Mladší Američani, kteří ještě pracují, si tohle nemůžou dovolit, protože se neustále za něčím honí. Navíc mají jen 2 týdny dovolené, takže nejsou zvyklí si brát volno. My jsme rádi, že jsme si to postupem času dokázali takto zařídit. Těch pár let stresu za to stálo.

Veroniko, ty jsi v USA rozjela několik projektů (např. pomoc pro žadatele o zelenou kartu – „EB2 NIW“ nebo „Jak zhubnout 38 kg do 6 měsíců po porodu“ aj.). Věnuješ se jim stále a rozvíjíš další projekty nebo jsi po získání zelené karty vyzkoušela i zaměstnanecký poměr?

O návratu do inženýrské praxe vůbec neuvažuji.

Potřebuji svobodu a možnost se rozhodovat co a jak dělat.

Podnikání mi už teď přináší víc peněz, než by mi zaplatil zaměstnavatel a každý rok dále roste zhruba o 25 % ročně (zisk). A zcela určitě by mi nikdo nenabídl takové benefity. Jsem sama sobě svým šéfem.

Potřebuji svobodu a možnost se rozhodovat co a jak dělat. Když mi přijde něco jako dobrý nápad, hned se do toho chci pustit a dosáhnout co nejdříve výsledků. Ale asi nejdůležitější je pro mě ta mimopracovní svoboda – třeba se na pár týdnů vypařit někam do divočiny, jet na road trip nebo na měsíc a půl do ČR a nemuset se nikoho ptát!

Když se Martin zeptal svého korporátního zaměstnavatele, zda-li si může vybrat 3 týdny dovolené v kuse (měl našetřeno), mysleli si, že se zbláznil a někteří kolegové měli poznámky typu: „Aby ses ještě měl kam vrátit..“.

Nadále se věnuji některým svým „starým“ blogům a občas si zkusím i nové projekty, když cítím příležitost.

Tvořím vysoce kvalitní informativní obsah na blog, který je zdarma a prémiový produkt je placený.

Založila jsem další blog, který pomáhá lidem se zelenou kartou v USA, ale v jiné kategorii (EB1A extraordinary ability). Business model je úplně stejný jako v případě EB2 NIW blogu. Tvořím vysoce kvalitní informativní obsah na blog, který je zdarma a prémiový produkt je placený. Jde o vlastní digitální produkt, v podstatě o sadu PDF dokumentů a editovatelných šablon ve Wordu – vzorový případ, podle kterého se mohou klienti inspirovat a vypracovat svůj vlastní.

Oba tyto právnické blogy tvoří významnou část mých příjmů, řádově mi přináší pár tisíc dolarů měsíčně.

Mám pár dalších blogů, například učím lidi jak dělat lepší video. Opět tvořím informativní obsah – můžete zjistit například jak editovat video, jak natočit pěkné záběry, jak vytvořit zajímavý příběh, jaké použít vybavení, jak nastavit kameru a mnoho dalšího.

Příjmy mi plynou z affiliate provizí, reklam, přímého sponzoringu od firem nebo licencování mého foto/video obsahu.

Pokud je dobrý měsíc přinese mi to kolem tisíce dolarů. Nejraději mám překvapení v podobě licencování videa. Velké firmy jsou ochotné zaplatit pár stovek dolarů za pouhých pár sekund videa.

Beru i jednorázové projekty, které mi přijdou zajímavé. Natáčela jsem dokument o 163 mílovém běhu přes hory v poušti. Měla jsem možnost si zalétat s dronem ve státním parku, což je za normálních okolností zakázané. Získali jsme povolení jen pro natáčení mého dokumentárního filmu. Mimoto jsem mohla být svědkem silných lidských příběhů v drsných podmínkách texaské divočiny.

Tohle je něco, co mě opravdu naplňuje – dobrodružství, silný příběh hrdiny, krásná příroda, focení a natáčení.

Další projekt, který jsem si zkusila, byl také unikátní. Pro jednu českou firmu jsem kompletně zajišťovala prodej historických látek na středověkém festivalu Pennsic v Pensylvánii. Byl to projekt na několik týdnů a „dostal mě“ svou náročností a rozmanitostí.

Nejprve jsem poprvé v životě usedla jako řidič do náklaďáku. Čekal mě několikadenní dobrodružný road trip a stěhování veškerého vybavení přes celé státy. Po příjezdu na festival bylo třeba postavit masivní středověký stan a připravit prodejní stánek. Dost jsem se zapotila, když jsem se snažila zabušit dlouhé ocelové kůly do země. Ale sranda teprve začala, když přišla bouře a já ještě neměla postaveno. Začala stoupat voda, bahno se mi valilo pod nohama, jednou rukou jsem držela střechu napůl postaveného stanu a druhou rukou nejcennější vzorky, aby se nezničily v bahně.

Další příjmy mi plynou z freelance zakázek, tedy práce přímo pro klienta na míru.

Bylo také fascinující vidět zvláštní svět středověkého festivalu. Asi 10 tisíc historických nadšenců z celého světa chodilo kolem v historických kostýmech, bydleli ve středověkých stanech, každý ve svém království, a bojovali mezi sebou v hromadných bitvách i soubojích jeden na jednoho.

Po návratu domů do Houstonu mi česká firma poslala hromadně pár set kilo materiálu, který jsem roztřídila a rozeslala americkým zákazníkům. Dodnes spolupracujeme a každý rok jim po festivalu rozesílám balíky pro zdejší klienty.

Další příjmy mi plynou z freelance zakázek, tedy práce přímo pro klienta na míru.

Freelance zakázky beru primárně za účelem získání zkušeností a pochopení potřeb klientů.

Většinou jde o focení pro klienta, individuální výuku fotografování, tvorbu videa nebo blog postu na zakázku. Snažím se ale raději věnovat bloggingu, protože tam probíhá prodej stejného digitálního produktu opakovaně v podstatě neomezenému počtu klientů a příjem neklesne, ani když odjedu na dlouhou dovolenou.

Freelance zakázky beru primárně za účelem získání zkušeností a pochopení potřeb klientů. Snažím se dělat toho víc, abych pokryla případné riziko při výpadku jednoho ze zdrojů příjmu. Imigrační reforma visí ve vzduchu už dlouho a mně můžou případné změny výrazně zahýbat s příjmy.

To máš hezky pestré. Rozvíjíš své projekty podle nějakého dlouhodobého plánu nebo se jim věnuješ podle jejich aktuální potřeby, chuti a tvého rozpoložení? A kolik času svým projektům denně věnuješ?

Ve skutečnosti je to vlastně kombinace obojího. Primárně se snažím mít dlouhodobý plán, např. tento rok vytvořím nový digitální produkt. Dělám si také krátkodobý plán na pár dní/týdnů dopředu, který obsahuje menší, ale konkrétní kroky. Moje plány jsou ale často narušovány urgentními věcmi, které se objevují náhle a je třeba je řešit hned.

Přes den se věnuji práci 4 hodiny čistého času. Tím mám na mysli opravdu jen čistý čas hlubokého fokusu na práci, když odečtu odskakování na kafe, sociální média, kontrolování e-mailu atd. Tyhle distrakce se snažím úplně eliminovat přes den, což mi umožňuje stihnout více za tak krátký pracovní den. Nemám u sebe ani telefon, aby mi to ten čas nekrátilo a neodlákalo pozornost. Takže manžel má občas problém se mi dovolat, když jde o něco urgentního.

Tento intenzivní čas věnuji nejtěžším úkolům, kde je potřeba maximální soustředění bez přerušení. Večer, když dáme děti spát, ještě strávím prací asi 3 hodiny. Ale na tento čas si nechávám jednodušší úkoly, řešení e-mailů, sociální sítě, papírování a další menší věci, které lze jednoduše přerušit.

Na podzim 2018 jsi také byla na pár týdnů v Austrálii. Jak se ti tam líbilo a jaká ti Austrálie přijde v porovnání s USA?

Austrálie byla úžasná v mnoha směrech. Byla to pro mě první návštěva tohoto kontinentu, takže jsem byla plná očekávání. Nechci hodnotit Austrálii jako celek po pouhých pár týdnech, berte to jen jako můj náhodný prvotní dojem.

Nikdo moc nespěchá, je to hlavně o pohodě, což byl vážně rozdíl proti klientskému servisu v USA.

Hned první den, když jsem ráno přistála v Sydney, pospíchala jsem na známou Bondi Beach, protože jsem měla jen pár hodin, než mi začaly pracovní povinnosti. Měla jsem po dlouhé cestě velký hlad a žízeň. Usedla jsem v restauraci na oběd a dlouho se nic nedělo. Pak konečně někdo přišel, objednala jsem si, donesli jídlo. Ale když jsem dopila, trvalo víc než 15 minut než si někdo všiml. V USA je zvykem doplňovat pití ještě než má člověk dopito. Podobných zkušeností bylo více i později. Nejde jen o nedoplněné pití, ale celkově tak trochu „laid back“ atmosféru.

Nikdo moc nespěchá, je to hlavně o pohodě, což byl vážně rozdíl proti klientskému servisu v USA.

Můžu zmínit i zkušenost z opačného konce, kdy mi tato pohodová atmosféra přišla vhod. Fotila jsem pro zákazníka a ačkoliv jsem tuhle zakázku získala naprosto neplánovaně „na cestě“, opravdu jsem se bála zeptat, jestli stačí doručit výsledné fotografie až po návratu do USA, tj. min. za 3 týdny. K mému překvapení, klient byl naprosto v souladu s touto „laid back“ atmosférou. Nejen že mu to nevadilo, ale vše proběhlo hladce až k dokončení zakázky včetně kladného hodnocení.

V Americe bych si vůbec netroufla navrhnout, že dodám fotky z tak malé zakázky za 3 týdny!

Ještě více zrelaxovaná atmosféra byla doslova cítit v Byron Bay, vyhlášeném letovisku surfařů a mladých volnomyšlenkářů.

Příroda v Austrálii mě hodně překvapila. Krajina vypadá jinak než v Evropě, Asii nebo v Americe. Na cestě ze Sydney do Brisbane nebyla téměř žádná suchá krajina. Nevím proč, ale taková byla moje představa, že tam bude klasická poušť jako na jihozápadě USA – tak to vůbec ne! Všude byly hustě porostlé zelené kopce nebo dokonce deštné pralesy, kde si na nedostatek vlhkosti rozhodně nemůžete stěžovat.

Hory střídaly krásné panenské pláže a zátoky, soutěsky a překrásné vodopády.

Celou cestu jsem byla jak na trní. Nejen, že jsem si těžko zvykala na řízení vlevo, ale v divočině v horách byly cesty hodně úzké, srázy vedle silnice dost strmé a potkala jsem příliš mnoho mrtvých klokanů na krajnici sražených autem. Hodně jsem se bála, že nestihnu dobrzdit a nějakého srazím, ostatně párkrát se mi to málem stalo.

Bylo to hodně vyčerpávající řídit několik set kilometrů denně a dávat pozor na klokany, srázy i protijedoucí auta.

Australský přízvuk je dost odlišný od amerického, musela jsem se hodně soustředit, abych porozuměla.

O to více mě potěšil zážitek po jednom velmi dlouhém dni za volantem. Přijela jsem do resortu, kde mě majitelka velmi přátelsky přivítala se sklenicí vína a talířem delikatesních sýrů. Uvedla mě do luxusního bydlení a šla pro mě připravovat večeři. Byla jsem v celém resortu sama.

Dali jsme se do řeči, měla velmi silný australský přízvuk. Ale bylo úžasné poslouchat historky místního člověka. Říkala jsem jí, že jsem se bála, že zajedu klokana. Ona mi potvrdila, že je to tady časté. A vzápětí přinesla klokaní mláďata, sirotky po rodičích, kteří byli zabití autem.

Říkala, že pravidelně takové mláďata nachází. Berou je k sobě a dokrmují, jinak by zahynuly. Tak co myslíte, odolala jsem tomu speciálnímu okamžiku nakrmit klokaního sirotka? Tenhle zážitek byl jeden z nejsilnějších na mém Australském road tripu.

Zmínila jsi australský přízvuk. Jak moc ti přijde odlišný od toho amerického, resp. texaského? Neměla jsi někdy problém Australanům rozumět?

Je to dost jiné a musela jsem se hodně soustředit, abych porozuměla. Většinou to bylo lepší ve městě, na venkově mívají lidi silnější přízvuk. Tohle je ale podobné i u nás v Texasu, když mluvím s nějakým kovbojem na ranči. Vlastně když přijedeme na Moravu, kde se manžel narodil, tak taky občas nechápu o čem se to vlastně baví. (smích)

Oba dva máte rádi hory, které vám v okolí Houstonu bezpochyby schází. Plánujete nějaký přesun v rámci USA, abyste jim byli dlouhodobě blíže? A jaké je takové vaše vysněné místo?

Určitě, tohle je teď náš dlouhodobý cíl. Chceme s dětmi trávit co nejvíce času venku, což je v Houstonu po většinu roku problém. Rozhodující je najít práci pro Martina v rozumné lokalitě. Nechci, aby začínal od nuly v jiném oboru, to nedává smysl. Ale práce v jeho oboru se dělá jen na pár místech USA a mnohdy vyžadují americké občanství. Snažíme se už pár let a budeme se snažit, dokud se nám to nepodaří.

Často jezdíme do vedlejšího státu New Mexico. Máme to dva dny cesty z Houstonu – nejblíže, kde jsou opravdové hory na lezení, procházky i lyžování. Je tam také jedno z mála míst v USA, kde by teoreticky Martin mohl získat práci. Na náhorních útesech se nachází národní laboratoř Los Alamos, proslulá vývojem atomové bomby, funguje dokonce déle než NASA.

Jen pro představu – z Los Alamos je to 15 minut na lyžarskou sjezdovku, 15 minut na skálu, kde se leze nebo 5 minut na procházku do kaňonu. Co myslíte, chtěli bychom se stěhovat do Los Alamos? (smích)

Konec 1. části dvoudílného rozhovoru. Druhá část rozhovoru zde!

Odkazy:

• Facebook: Ze Strahova do NASA – život v USA
• Osobní blog Veroniky a kniha Ze Strahova do NASA: www.verzana.me.cz